Po smrti Gheorghe Gheorghiu Deje se postu generálního tajemníka strany ujal Nicolae Ceausescu. Na první pohled se zdálo, že by tuhá diktatura mohla trochu roztát.
Ceausescovu éru lze poměrně úspěšně rozdělit na dobu před návštěvou Číny a po ní. V prvních letech vlády šikovně balancoval mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Sovětský svaz podobně jako Tito v Jugoslávii a Hodža v Albánii neuznával jako svrchovanou moc. Rozkol způsobil i Chruščovův plán "socialistické dělby práce" ze začátku 60. let., kdy zaostalé a na zemědělství orientované balkánské státy měly produkovat potraviny pro zbytek RVHP. Rumunsko disponující značným nerostným bohatstvím se proti plánům tvrdě ohradilo, následkem čehož v průběhu 60. let rapidně klesl podíl obchodu s SSSR. Ceausescu dokonce v polovině 60. let pozastavil působení Rumunska ve Varšavské smlouvě. Jako jediný vrcholný představitel východního bloku odsoudil sovětskou invazi v Československu. Po nebývale úspěšném projevu z balkónu sídla Rumunské komunistické strany 21. srpna 1968 byla jeho hvězda na vrcholu jak doma, tak na zahraniční scéně. Západ v něm viděl "svého" člověka na druhé straně barikády, čímž si mazaně zajistil, že Rumunsko nebude po Českoslovenku další na řadě. Do Bukurešti dokonce přiletěl Richard Nixon na svoji první návštěvu ve funkčním období. Mezitím Ceausescu stíhal hasit situaci na východě prohlášeními, že přátelství mezi Rumunskem a Sovětským svazem je neochvějné. Přes veškeré úspěchy zahraniční politiky a podporu prostého lidu doma však v prvním období vlády ještě, lidově řečeno, nepřerostl sám sebe jako se to stalo v pozdějších letech. Jeho vize byly velkolepé, ale často prosazované pod heslem "účel světí prostředky". V plánu byla rozsáhlá industrializace a urbanizace. Převážně zemědělské Rumunsko se mělo stát plně soběstačnou průmyslovou velmocí. To bylo v přímém rozporu se sovětskými plány. Mnohé se i díky štědré podpoře Západu podařilo a v polovině 70. let na tom Rumunsko nebylo vůbec špatně. Ceausescu si totiž hojně napůjčoval od západních zemí, které ochotně poskytovaly prostředky, protože získaly dojem, že je prozápadně orientovaný a pokoušely se způsobit rozkol ve Východním bloku.
Na přelomu 60. a 70. let bylo Rumunsko nejliberálnějším státem RVHP. Řetěz se ale pomalu utahoval. Ceausescu byl přesvědčen o tom, že klíčem k úspěchu je populační růst, který zajistí mladou pracovní sílu. Zakázal potraty i antikoncepci a velmi zkomplikoval rozvody. Uvědomělá rumunská rodina měla mít v ideálním případě čtyři děti. Kdo se nemohl, nebo nechtěl starat, mohl dítě odevzdat státu, který z něj vychová správného socialistického občana. Realita kulhala na obě nohy a když se po roce 1989 provalila otřesná situace v rumunských sirotčincích, šokovalo to celý svět.
V roce 1971 navštívili Ceausescovi Čínu a Severní Koreu. Kult osobnosti Mao Tse Tunga a Kim Ir-Sena je oslnil. V té době už začínala Elena pracovat na svojí vědecké kariéře. Přestože byla téměř bez vzdělání, sbírala jeden akademický titul za druhým doma i v zahraničí. Jelikož byla velmi ctižádostivá, učarovalo ji, kolik pozornosti se dostává manželce Mao Tse Tunga. Záhy po návratu z cesty po Asii si pro sebe začala ukrajovat čím dál více veřejného zájmu a pečlivě budovat kult "matky národa".
Cesta byla pro oba Ceausescovi velkou inspirací, která odstartovala budování kultu osobnosti, jaký Evropa ještě neviděla. Ve finální podobě v sobě smísil asijské bezmezné uctívání s odkazem rumunské monarchie. Za jeden z vrcholů se považuje okamžik, kdy se Ceausescu v roce 1974 nechal uvést do nově ustanovené pozice prezidenta. Objevil se tehdy v parlamentu se šerpou v národních barvách a žezlem. Srovnání s korunovací rozhodně není přehnané. V té době byli Ceausescovi na vrcholu. Samozřejmě za doprovodu všeho, co k tomu v socialistickém státě patřilo a co známe v mnohem skromnějších poměrech i z našich končin. Plamenné projevy v obklopení pionýrů, ohromné manifestace, průvody a oslavy. To vše v nevídaném měřítku, které překonalo i zbožňování Hitlera a Stalina. Nicolae Ceausescu se bez skurpulí nechával srovnávat Ceasarem, Augustem i Lincolnem. Kupodivu si byl vědom toho, že je ošklivý, horko těžko se zbavil koktání, není dobrým řečníkem a se svým znevýhodněním neustále bojoval. Jak mu začalo vládnutí přerůstat přes hlavu, přidal se chorobný strach z bakterií a úzkostná péče o veřejný obraz. Nikomu nepodával ruku a udržoval kolem sebe téměř sterilní prostředí. Na státní návštěvy s sebou bral nejen kuchaře, ale i ochutnavače. Děti se kterými se čas od času vítal a objímal musely projít přísnou zdravotní prohlídkou. V televizi se nikdy nesměl ukázat jak jí, pije, či pokašlává. Všechny fotografie jeho i Eleny byly retušovány. Měla vzniknout dokonalá iluze nadčlověka.
Na začátku 80. let se rozhodl, že by měl zhmotnit svůj odkaz a zanechat národu monument, který ho bude připomínat na věčné časy. Tak se zrodil plán Paláce Parlamentu v Bukurešti. S tím, že na jím vyhlídnutém pozemku už někdo stavěl si příliš hlavu nelámal. Za oběť padla celá jedna čtvrť, mnoho kostelů i starobylých domů. Budování po Pentagonu druhé největší stavby na světě přerušila až Ceausescova poprava. Lid se tak z paláce už nestihl radovat a hlavně mu v průběhu 80. let přestávalo být do skoku. Západní země začaly požadovat splácení astronomických dluhů a Ceausescu se rozhodl, ze je do konce 80.let opravdu splatí. Nakonec se mu to pár týdnů před smrtí podařilo, ale cena byla obrovská. Opasky si samozřejmě utahovalo běžné obyvatelstvo a naše fronty na banány proti tomu byly velmi slabý odvar.
Fronta na maso
Byl zaveden plán výživy a přídělový systém pod záminkou zlepšení zdraví obyvatel, které se prý přejídalo. Omezilo se veřejné osvětlení a nakonec i dodávky elektřiny a tepla. V kombinaci se všudypřítomnou tajnou policí Securitate, u které měl údajně každý Rumun svůj spis, vznikla všudypřítomná atmosféra strachu a zmaru. Režimu, který přerostl a vyčerpal sám sebe však pomalu zvonila hrana.
Rumunská revoluce byla z těch v roce 1989 poslední, zato nejdivočejší. Protesty začaly 16. prosince v Temešváru, který měl pověst odbojného města, kam se údajně i sám Ceausescu bál jezdit. Demonstrace propukly na podporu maďarského pastora Laszlo Tokese, který měl být vystěhován v návaznosti na otevřenou kritiku režimu. Režim se snažil protesty pomocí Securitate i armády potlačit, ale plamen byl zažehnut. Během dvou dnů se revoluce rozšířila do zbytku Rumunska. Ceausescovi žijící mnoho let mimo realitu již nebyli schopni vyhodnotit vážnost situace a bez obav odjeli 18.prosince na státní návštěvu do Teheránu. Kupodivu nežádali o azyl, ale 21.prosince se vrátili do země, která se jim doslova rozpadala pod rukama. Na stranu demonstrantů se pomalu přidávala i armáda. Ceausescu se 22. prosince ještě pokoušel ujišťovat z balkónu Ústředního výboru strany obyvatelstvo o tom, že "cesta rumunského lidu ke komunismu je jistá a .neotřesitelná".
Byl však přehlušen davem. Překvapený a zmatený prchnul společně s Elenou před zraky celého národa ve 12:08 helikoptérou přistavenou na střechu budovy. Cesta ke svobodě byla volná. Ještě týž den byli Ceausescovi poblíž Targoviště dopadeni. O tři dny později, 25. prosince 1989 byli po krátkém procesu odsouzeni k smrti a zastřeleni na dvoře budovy, kde se proces konal. Poprava diktátora značně narychlo a bez řádného procesu vrhla první stín na rumunskou revoluci a podnítila obavy mezinárodního společenství o rumunskou cestu k demokracii.
Divoká 90. léta probíhala v Rumunsku ve stejném duchu, jako u nás. Jen to měřítko korupce, podivných privatizací, inflace a dalších nešvarů bylo větší. Inu velká země. Navíc oproti té naší, kde jsme kočkování se slováky vyřešili víceméně elegantně, je Rumunsko opravdu mnohonárodnostní. Dohánění západu bylo samozřejmě pomalejší, než se zdálo z kraje 90. let, kdy měl každý velké oči. Ale i to známe důvěrně. Nakonec se snad podařilo chytit dech a Rumunsko vstoupilo v roce 2004 do NATO, kde je velmi aktivní. V roce 2007 vstoupilo spolu s Bulharskem do Evropské unie a mohlo začít využívat rozvojové fondy. Na to, kolik se toho z evropských peněz využilo a kolik vypařilo se názory různí. Pokud vezmeme v potaz počet cedulí s modrým znakem u stavenišť, tak je jich požehnaně. Těžko říct, zda by Rumunský stát investoval tolik do oprav silnic, stavby dálnic, zdvojkolejňování koridorů a oprav kostelíků. Rumuni, se kterými jsme mluvili se tvářili poměrně proevropsky a vkládali do Unie naději, že se konečně budou mít líp. Přece jen jsou blízko Rusku, hodně daleko od Bruselu, investice jsou tam vidět a už by si to konečně zasloužili.
