Jablka pocházejí z Kazachstánu

Jablka jsou tak všudypřítomná a všední, že nijak neponoukají k zamyšlení o tom, že jako každá věc na světě odněkud pocházejí. Dnes máme po celém světě přibližně 20 000 odrůd, což je v ostrém kontrastu s pohými dvěma komerčními odrůdami banánů a jednou odrůdou kiwi. Většina se však během stovek a tisíců let kultivace, šlechtění a náhodného křížení vyvinula z jedné jediné divoce rostoucí odrůdy. Tou je Jabloň Sieversova, která pochází ze středoasijských pohoří jižního Kazachstánu.V kazaštině se jablko řekne "alma", což se take odráží v názvu bývalého hlavního města Alma Ata (Almaty), v překladu otec jablek.


A. Durer, Adam a Eva

Dlouhá cesta jablek z podhůří Altaje na náš stůl začala v roce 328 př. n. l., kdy Alexandr Makedonský přivezl jablka do Makedonie ze svého tažení. Tam byla šlechtěna a dokonce i roubována. Díky římským legiím se brzy rozšířila dále do Evropy, kde se zimní jablka stala díky jednoduchému skladování po staletí důležitou součástí jídelníčku. Po dobytí Anglie normany v roce 1066 se do ostrovního království dostaly nové odrůdy a take obliba cideru. Servíroval se často k jídlu místo vody, přičemž dětem se podával zředěný. Jeho obliba byla tak vysoká, že se občas používal jako platidlo. Zatímco kolem roku 1200 se v Normandii pil jen když byl nedostatek piva a vína, o dvě století později již těmto nápojům směle konkuroval. V 17. století dorazila jablka spolu s kolonisty do Ameriky, kteří si je přivezli především na výrobu cideru. V následujících stoletích jejich obliba strmě stoupala a dnes jsou po citrusech a banánech nejrozšířenějším ovocem na světě.

Jablka mají také velký mytický význam a objevují se v literatuře snad ze všech druhů ovoce nejčastějí. Začala kvůli nim Trojská válka a termín "jablko sváru" se používá dodnes. Jablko poznání, jak ho známe z příběhu o Adamovi a Evě, se v originálních textech Bible neobjevuje. Hovoří se v nich pouze o nespecifikovaném ovoci. V pozdějších verzích se objevují různé verze toho, jaké ovoce nešťastný pár vůbec jedl. Mohly to být fíky, olivy, meruňky, olivy, grapefruity i granátová jablka. Zmínka o jablku, jakožto ovoci ze stromu poznání se objevuje až ve 12. století. Spekuluje se o tom, že šlo o chybu v překladu z latiny, protože slovo malus označuje jablko i zlo. V roce 1504 vyobrazil Albrecht Durer poprvé Adama a Evu s jablkem a další umělci ho následovali.

Kterak sovětská propaganda překonala Járu Cimrmana

Dostala se mi do ruky skvělá kniha. Jmenuje se "Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích" a jak název napovídá, podává svědectví o tom, kterak je sovětský člověk odnepaměti hybatelem pokroku. Na první stránce se na čtenáře směje Stalinův citát: "Zejména mládež musí znát dějiny vědy", přičemž k jejich poznání slouží následujících šest set stran, které poskytují alternativní výklad dějin z roku 1954. Ono pověstné rozdojení kozla a hrdinný horník Stachanov, který za směnu narubal 3 vagóny uhlí téměř holýma rukama, jsou jen třešničkou na dortu. Zapomeňte na to, co vám ve škole nakukali o vývoji lidstva od vynálezu kola po raketovou techniku, protože všechny důležité objevy pocházejí z matičky Rusi. Pokud jste v učebnicích dějepisu četli něco jiného, je to tím, že západní dějepisci jsou podlí a neschopní rádoby vynálezci ještě podlejší. Neštítí se zatajovat, zamlčovat, přisvojovat si Ruská prvenství a co hůř, dokonce s nimi běhají na patentní úřad.

"Vasilij Dubinin spolu se svými bratry získal kerosin ve velkém roku 1823 v závodě na destilaci nafty, vystavěném u Mozdoku. Zachovaly se nákresy přístrojů a popis výrobního postupu v tomto prvním kerosinovém závodě na světě. Přesto v Německu tvrdili, že kerosin získal z nafty poprvé německý učenec Reisenbach, ačkoli jeho práce byla uskutečněna až teprve roku 1830 a byla provedena pouze v laboratorním měřítku.
D. I. Mendělejev navrhl v roce 1870 konstrukci aperiodicky účinkujícího přístroje na destilaci nafty. Firma Nobel použila tohoto vynálezu, přičemž se ani náhodou neprořekla o jeho skutečném autorovi."

"Elektrické světlo nám již dávno nepřipadá jako něco neobyčejného. Jediným otočením vypínače vrací se nám do pokojů den, který již skončil. Zatlačujeme tmu paprsky nádherných svítidel a s vděčností vzpomínáme těch, kdo přinutili elektřinu, aby zrodila světlo.
Elektrické světlo se zrodilo v laboratoři petrohradského akademika Vasilije Vladimiroviče Petrova, velikého fysika své doby. Při zkoumání účinků elektrického proudu ohromné baterie článků, již sám sestavil a jež byla svou kapacitou na svou dobu rekordní, provedl Petrov tento pokus: připojil na baterii dvě tyčinky z dřevěného uhlí a spojil je. Zablýskla se jiskra. Petrov nepatrně vzdálil uhlíky od sebe, takže mezi nimi zůstala malá mezera. Avšak jiskra nezhlasla, nýbrž přeměnila se v oslnivě jasný plamen, tvořící zářící můstek mezi uhlíky. Tak byl dne 23. listopadu 1802 objeven elektrický oblouk."

Kromě kapitol o úspěších v chemii, fyzice, zemědělstí, botanice, astronomii a genetice je velký prostor věnován také letectví.

"Historické doklady nám vypravují, že pokusy podmanit vzduch a vzletět nad zemi činili naši předkové už v dávných dobách. V dobách Ivana Hrozného "prosťák Nikitka, bojarského syna Lupatova nevolník", zrobil křídla a létal na nich v Alexandrově Lhotě za velikého sběhu lidu."

"Možajskij dokončil montáž letadla s pomocí několika mistrů v Krasném Sele u Petrohradu v létě roku 1882. Tam bylo také letadlo zkoušeno pod vedením mechanika Ivana Golubeva. Po rozběhu ze zvláštního nakloněného můstku, který usnadňoval odpoutání stroje od země, vzneslo se letadlo do vzduchu a přeletělo přes pole. Stroj těžší než vzduch, vybavený motory a řízený lidskou rukou, vykonal první vzlet na světě. Nedopatřením mechanikovým se u letadla až na zemi polámalo křídlo."

"Boris Nikolajevič Jurjev, nyní řádný člen Akademie věd SSSR, začal svou práci na helikoptéře roku 1909. Brzy potom postavil Jurjevovu helikopteru studentský vzduchoplavecký kroužek Žukovského  byla předváděna na mezinárodní letecké výstavě roku 1912, kde Jurjev za ni dostal zlatou medaili."

Na závěr něco z poselství knihy slovy autora: "Kniha si vytkla za úkol provést čtenáře vznešenými síněmi klenotnice ruské vědy, seznámit ho s neocenitelnými skvosty vědeckého tvoření, potvrzujícími prvenství Rusů ve vynálezech a objevech. Přes značný rozsah knihy není přehled ruských vynálezců a objevů ovšem úplný. Sovětská věděcká veřejnost si dává velikou práci, aby odhalila zahraniční lži a a aby odkryla dějinnou pravdu o prvenství ruské vědy a techniky. Archivní výzkumy nám denně přinášejí nové doklady tohoto prvenství. Není pochyby, že ve chvíli, kdy tato kniha vyjde, bude počet těchto dokladů ještě mnohem vyšší.

Nejstarší seismograf na světě a muž, kterému narostla křídla

Na vysokém skalnatém ostrohu nad roklí, ve které se klikatí říčka Vorotan se mezi vrcholky hor nachází někdejší centrum arménské kultury a vzdělanosti. Klášter Tatev postavený v 8. století byl po celé věky sídlem biskupů ze Syuniku a univerzity, která byla proslulá kromě jiného školou miniatur.
Ta tev znamená v arménštině křídla a o tom, jak klášter ke svému neobvyklému jménu přišel se dochovala legenda. Když stavitel dokončil svoji práci a umístil poslední kámen na kupoli kláštera, nebyl schopen slézt dolů a tak zoufale zvolal: "Kéž by mi Bůh seslal křídla!" (Ognir Surb ta tev) Jak to dořekl, na jeho zádech opravdu vyrostla křídla a odletěl. Klášter tak dostal jméno Tatev na památku muže, jehož prosby byly Bohem vyslyšeny.

Zdroj: Wikicommons

V předkřesťanských dobách stával v místech dnešního kláštera pohanský chrám, který byl po prohlášení křesťanství oficiálním náboženstvím zničen a nahrazen kostelem. V jihovýchodní Arménii můžeme takových mist najít povícero. Původní chrám se však nedochoval. Ten současný pochází z 9. století, kdy biskup Davit přesvědčil knížete Filipa, aby věnoval pozemky pro stavbu kláštera, který by ochraňoval vzácné relikvie. Doba podobným darům přála, protože se v roce 884 Arménie vymanila z dvousetletého arabského područí a obnovila království. Dominantou komplexu je kostel sv. Petra a Pavla postavený mezi lety 895 - 906, který byl hlavním chrámem Syunického knížectví. Vnitřní výzdobě byla věnována mimořádná péče a zdi byly po celém obvodu pokryty freskami. Bohužel většina podlehla zubu času. Autoři pravděpodobně pracovali se západními mistry pod záštitou univerzity v Tatevu, která byla založena na počátku 10. století. Studenti se zde vzdělávali především v humanitních vědách, ilustrování rukopisů a tvorbě miniatur. Podobné školy vznikaly v různých klášterech v Syuniku a hrály významnou roli v rozvoji věd a umění po následující stovky let. Druhý kostel v Tatevu je zasvěcený arménskému partonovi Sv. Řehoři Osvětiteli byl postaven až v roce 1295 a na jeho místě původně stávala budova z 9. století.

Zdroj: Wikicommons

Na prostranství vedle kostela stojí už od roku 904 jeden z pokladů arménského inženýrství a architektury - Gavazan. Osmimetrový kamenný sloup zakončený křížem je usazen na otočné základně a kýve se již při dotyku lidské ruky, přičemž se vždy vrátí do původní pozice. Díky tomu byl využíván jako důmyslný systém včasného varování jak před seismickou aktivitou, tak před vzdálenými otřesy způsobenými postupem nepřátelských vojsk. Když v 10. století arabové dobyli Tatev, pokoušeli se sloup zničit. Zapřáhli deset párů volů, aby sloup strhli. Ale řetězy, za které byly zapřežení popraskaly a voli se zřítili do propasti. Nájezdníci to vyhodnotili jako špatné znamení a klášter spěšně opustili. Na mechanismu Gavazanu se naneštěstí nejvíce podepsali vědci, kteří jeho mechanismus zkoumali v polovině 20. století. Od té doby se kýve znatelně méně.

Historické pozadí
V roce 895, kdy započala stavba chrámu sv. Petra a Pavla uplynulo 35 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Vekou Moravu, maďaři se usadili v Panonii a na druhém konci světa zkolabovala nížinná Mayská civilizace.

Vítejte u jezera smrti

V roce 1957 se na jižním Urale u jezera Karačaj odehrála jedna z největších jaderných a ekologických katastrof v dějinách. Svět se o ní samozřejmě nikdy neměl dozvědět a Sovětský svaz ji pro jistotu tutlal i před vlastním obyvatelstvem. Ještě v roce 1990 stačilo člověku k nachytání smrtelné dávky necelých deset minut. Samotné jezero byste dnes hledali marně. Je zabetonované, kolem vznikla třicetikilometrová bezpečnostní zóna a názvy okolních obcí byly odstraněny z map. Co bylo příčinou události, která měla zůstat zapomenuta?

V polovině 40. let Sovětský svaz v jaderném výzkumu značně zaostával za USA. Ve snaze dohnat skluz bylo v pustině poblíž Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburk) založeno v roce 1947 uzavřené město Čeljabinsk-40 a brzy poté první závod na produkci vojenského plutonia v SSSR. Tehdy se jmenoval Kombinát číslo 817, v roce 1967 byl přejmenován na Majak. Město i závod byly postaveny za rekordní tři roky a na stavbě pracovali vězni z nedalekého gulagu. V roce 1948 zde byl spuštěn první ruský jaderný reaktor. S bezpečností provozu si nikdo hlavu příliš nelámal a s ochranou životního prostředí už vůbec ne. V prvních letech provozu byly radioaktivní materiály včetně odpadní vody používané na chlazení reaktoru vypouštěny přímo do řeky Teča, později do jezera Karačaj. Oblast tehdy obývalo asi 100 000 lidí, kteří byli vystaveni značné radiaci. První nádrž na zadržování radionuklidů byla postavena až v roce 1956.
O rok později došlo na jezeře Karačaj k jaderné havárii, která dodnes zůstává třetí nejhorší v historii. Překonal jí jen Černobyl a Fukušima. 29. září 1957 v odpoledních hodinách došlo vlivem selhání chladícího systému a následného přehřátí k výbuchu nádrže na skladování nitrátů sodných, acetátů a dalších chemických a radioaktivních látek. Exploze vyvrhla do atmosféry mezi 70 a 80 tunami radioaktivní směsi, přičemž většina spadla v nejbližším okolí. Zbytek se rozptýlil v oblasti několika stovek kilometrů čtverečních na severovýchod a vytvořil takzvanou "východouralskou radiační stopu".

Zdroj: Google maps

Jak bylo v Sovětském svazu zvykem, nejdůležitější ze všeho bylo událost utajit. Záření bylo vystaveno nejméně 22 vesnic, ale s evakuacemi se začalo až týden po katastrofě. Trvaly celé dva roky a týkaly se jen asi 10 000 obyvatel z celkových téměř 300 000. K oblastí východouralské radiační stopy přistoupila sovětská vláda velmi svérázně a oblast vyhlásila v roce 1968 přírodní rezervací, do které je umožněn vstup jen na zvláštní povolení. V dubnu 1958 se v západním tisku objevily zprávy o jaderné nehodě v SSSR, ale její rozsah zůstal utajen. Veřejnost se o události dozvěděla až v roce 1976 díky článku Žorese Medvěděva v časopise New Scientist. Ten způsobil pozdvižení a západní vědci se snažili zjistit, co se na Urale událo. Analýzou map bylo zjištěno, že zmizelo třicet vesnic a několik menších měst. Samotný závod Majak na nich samozřejmě nikdy nebyl.
V rámci likvidaci katastrofy byla odstraněna zemina z nejkontaminovanějších oblastí a na dalších místech probíhalo zaorávání hlubokou orbou. Samotné jezero, které se stalo úložištěm radioaktivních odpadů pod širým nebem, však až do roku 1967 nikdo příliš neřešil. Tehdy téměř vyschlo a vítr roznesl radioaktivní spad na plochu asi 1800 kilometrů čtverečních. To probralo i sovětskou vládu a bylo rozhodnuto a zavezení a zabetonování jezera. Realizace trvala dlouhých 48 let. V poslední fázi konzervace, která probíhala od roku 2008 bylo položeno několik vrstev betonu a izolace, čímž vznikl nad jezerem v podstatě sarkofág. Na projekt bylo vyčleněno asi 17 miliard rublů. Práce na zakrytí vodní hladiny byly dokončeny 26. listopadu 2015, kdy jezero Karačaj přestalo oficiálně existovat.
Majak je dodnes v provozu, což ztěžuje dekontaminaci oblasti. Je jedním z největších provozů na zpracování radioaktivního material v Rusku. V současnosti se zde již nevyrábí plutonium, ale přepracovává jaderný odpad z atomových elektráren a ponorek. Také se zde vyrábí izotopy pro lékařské účely.