Sovětská radiace je ta nejlepší na světě

V prosinci 1986 byla pod jádrem zničeného černobylského reaktoru objevena hromada roztaveného paliva, betonu a písku. Tehdy k ní byla spuštěna kamera, která hmotu nafotila. Podle jejího tvaru vzniklo pojmenování "sloní noha". Šest měsíců po katastrofě byla ještě velmi horká a vyzařovala 100 000 rentgenů za minutu. To je dávka, která by člověka do minuty zabila. Tak vznikl její druhý název - medúza. Dnes je její radiace asi desetkrát menší, přesto jde podle vědců o jednu z nejnebezpečnějších věcí na světě a předpokládá se, že bude radioaktivní dalších 100 000 let.

Když byla sloní noha prozkoumána, byly ve vzorcích objeveny zcela neznámé krystalické elementy, později nazvané černobylit. Odborně řečeno se jedná o technogenní krystalický nerost skládající se z pevného roztoku křemičitanu zirkoničitého s vysokou příměsí uranu.
Ač se to zdá být nemožné, nebo přinejmenším velmi riskantní, několik smrtelníků se k této struktuře odvážilo přiblížit, aby pořídili snímky. Nejznámější z nich je bezesporu Artur Korneyev, jaderný inženýr původem z Kazachstánu. Tento muž byl vystaven větší radiaci, než kdokoli v historii a přestože se to může zdát nepravděpodobné, je stále naživu. Do Černobylu přišel krátce po nehodě a rozsahu škod ve čtvrtém bloku rozumí víc, než kdo jiný. Jeho úkolem bylo najít zbytky paliva uvnitř sarkofágu a určit úroveň radiace, aby se omezila expozice ostatních pracovníků. Obrovské množství radioaktivních částic rozprášených při výbuchu totiž pocházelo z pouhých asi pěti tun paliva v reaktoru. Zbylých 200 tun zůstává v útrobách zničených budov. Likvidátoři při odklízení sutin nacházeli kusy paliva poměrně často. Podle Korneyeva je "někdy odklidili lopatou, jindy jen odkopli na stranu".
Korneyevův snímek sloní nohy pořízený samospouští vzniknul v roce 1996. Zrnitost fotografie a celkově strašidelný vzhled je dílem vlivu radiace na film. Přibližně ve stejnou dobu, kdy snímek vznikl byl Korneyev jedním z prvních, kdo začal západní experty upozorňovat na nevyhovující stav sarkofágu. Následně se představitelé G7 dohodli na financování nového sarkofágu New Safe Confinement - NSC, který by měl být dokončen v roce 2017. Na jeho plánování se spolupodílel.
O jeho současném životě není příliš známo. Ještě před dvěma lety pracoval na projektu NSC a žil ve Slavutychi. Trpěl šedým zákalem a dalšími zdravotními problémy způsobenými radiací. Lékaři mu zakázali pracovat uvnitř elektrárny z důvodu těžkého ozáření, presto rád vtipkuje, že "Sovětská radiace je ta nejlepší na světě."

Svatý Řehoř v jámě žil

Základ křesťanství tím položil

Alespoň tak o něm hovoří legenda, která se váže ke klášteru Khor Virap. Ten se nachází necelých 50km od Jerevanu u arménsko-turecké hranice a mezi ostatními se těší výsadnímu postavení. Rozhodlo se v něm totiž o tom, že se Arménie stala první zemí na světe, která přijala křesťanství jako státní náboženství.

První zmínky o tom, kterak Řehoř Osvětitel přesvědčil arménského krále Trdata Velikého k přijetí křesťanské víry máme z poloviny 5. století. Řehoř se narodil údajně kolem roku 257 do šlechtické rodiny. Jeho otec Anak měl zabít Chosrovse, otce Trdata, a tím přivolal neštěstí na sebe i svoji rodinu. Když byla Řehořova matka Okole těhotná, měla údajně vidění u pomníku sv. Tadeáše v Cesarei. Místní učenec ho vyložil tak, že se jí narodí syn, který je předurčen přinést křesťanství do svoji domoviny. Jiné prameny uvádí, že byl Řehoř do Kapakodie jako dítě unesen. Téměř jisté je, že zde vyrostl, přijal křest, oženil se s Julietou a měl dva syny - Aristu a Verdana. Jaké okolnosti ho přiměly cestovat do Arménie, kde byl jedním z úhlavních nepřátel vládnoucího Trdata, opět není jasné. Trdat byl pohan a vražda jeho otce křesťanem rozpoutala nenávist a pronásledování.



Zdroj: Flickr, Rita Willaert

Řehoř byl v Arménii zajat, mučen, uvězněn a dlouhých 13 let držen ve vlhké jámě. Byl prakticky pohřben zaživa a měl zemřít hlady. Přes všechna příkoří přežil. Zemi za tu dobu postihla mnohá neštěstí. Král se naneštěstí zamiloval do křesťanské dívky, která byla zasvěcena Bohu. Chtěl se s ní oženit, ale ona ho pochopitelně odmítla. Ze vzteku nechal popravit všechny křesťanské dívky v zemi. Nakonec z touhy po pomstě napůl zešílel. Prý si dokonce myslel, že je divokým kancem a pobíhal po lesích. Králova sestra měla sen, že dlouhá léta vězněný Řehoř může krále uzdravit a zemi zbavit všech hrůz. Byl tedy povolán zpět, krále opravdu uzdravil a nakonec i přivedl na křesťanskou víru. Jako oficiální datum se uvádí rok 301. Řehoř byl v roce 302 vysvěcen na biskupa a jeho cesta k apoštolskému působení v Arménii se tak otevřela. Za svůj život založil několik klášterů, v roce 314 se účastnil synody - církevního koncilu a po návratu pokřtil na břehu Eufratu mnoho arménů včetně královské rodiny. V roce 318 určil svého syna Aristaxe svým nástupcem a o 13 let později se odebral do hor v severní Arménii. Tam zemřel jako poustevník v jeskyni v hoře Sebu. Jeho ostatky byly později nalezeny, částečně rozprášeny a část převezena do Cařihradu. V Arménii se zachoval ostatek pravé ruky.

Kobka, ve které byl Řehoř vězněn

Nad jámou, která se stala Řehořovým vězením vyrostla první kaple již v 6. století. Současný klášter je ze století sedmnáctého. Kobka je poutním místem, nachází se pod neoznačenou kaplí a slézá se sem úzkým otvorem po žebříku. Khor Virap je častým cílem jednodenních výletů z Jerevanu. Nad klášterem se tyčí Ararat - arménská "národní hora" a místo údajného přistání Noemovy archy. Jeho vrchol je často zahalen mraky. Od turecko-arménské války je na turecké straně, což arméni těžce nesou. Trvale uzavřená hranice mezi těmito dvěma státy, které se z pochopitelných důvodů nemají příliš v lásce, vede od kláštera co by kamenem dohodil.

Historické pozadí
V roce 301 byl v pořadí 28. papežem římskokatolické církve svatý Marcellinus a v Římské říši probíhaly rozsáhlé perzekuce křesťanů. Jižní Morava byla pod římskou nadvládou, Čechy obývaly převážně germánské kmeny a stěhování národů bylo v plném proudu. Zbývalo však téměř 300 let, než se objevili první Slované.

Zapoy se a dej si stakan!

Je všeobecně známo, že tradičně vysoká spotřeba alkoholu v Rusku je v podstatě kulturním dědictvím. Taktéž panuje všeobecné povědomí o tom, že je tam vše velké a probíhá ve velkém stylu. Aby ne, když je to největší stát světa. Pokud se spojí láska k alkoholu s megalomanstvím, může z toho vzejít jediné. Pořádná kalba neboli zapoy. V originále запой.

Zdroj: Flickr, Ruslan

První asociace by mohla vést k tomu, že se člověk zapojí do něčeho úžasného a nezapomenutelného. O tom nemůže být pochyb, pokud netrváme do puntíku na té nezapomenutelnosti. Dají se předpokládat spíše útržkovité vzpomínky. V našich podmínkách se standardu vymykající party dá povětšinou ohraničit pátečním večerem a nedělním ránem. Na východ od nás šli dál. Zapoy totiž není jen tak nějaký flám. Musí trvat minimálně dva celé dny, spíše delší čas. Dá se předpokládat, že se účastníci mohou snadno ztratit v časoprostoru a není posléze jednoduché zjistit, jak dlouho akce vlastně trvala.
Tradice kontinuálního popíjení má kořeny v nelehkém životě obyčejných rusů. Pro velkou část obyvatelstva šlo o v podstatě jedinou volnočasovou aktivitu. Pár stakanů po práci spolehlivě dalo dělníkům a rolníkům zapomenout na útrapy všedního dne.
Stakan, jakožto tradiční měrná jednotka odpovídá dvěma deci. Méně trénovaní jedinci se mohou spokojit s poloviční dávkou. Nejedná se však o půlstakan, ani nic podobného, nýbrž prostých 100 gramů vodky. Jednotlivé dávky následují za sebou v rychlém sledu, přičemž každá runda musí být zahájena přípitkem, který pronáší jeden ze spolupijících. Pokud se někomu zdá konzumace samotné vodky příliš monotematická, existuje jednoduché řešení. Ruský trojboj. Tato kratochvíle spočívá ve vypití lahve ruského piva, ruského sektu a ruské vodky. Úmrtnost účastníků a zda někdy někdo zvítězil není známo.
Některé zapoje dokonce vstoupily do dějin, nebo alespoň do novin. Za vlády Alexandra III. prý jednomu gubernátorovi ze Sibiře třetí den zapoje došlo, že svému vládci nepopřál k narozeninám. Rychle tedy zaslal do Petrohradu telegram s omluvou, že po dobu tří dnů pil na zdraví jeho královské výsosti. Jelikož se car take již nekolikátý den věnoval stejné činnosti, byla prý jeho odpověď velmi soucitná a chápající.
V říjnu 2015 se obyvatelům zapadlé vesničky Maloje Perekopnoje na řece Volze doslova splnil sen. Havaroval zde kamion plný vodky. Obyvatelé nelenili a náklad zachránili tak rychle, že přivolaná policie nenašla jedinou nepoškozenou lahev. Do vesnice se začali rychle sjíždět příbuzní a známí obyvatel a na místo byli taktéž vysláni kriminalisté. Novinová zpráva, která vyšla týden po nehodě hovořila o tom, že oslavy dosud neskončily a vyšetřovatelé se ani po urgencích z vyšších míst dosud nevrátili na základnu.
Podle statistiky z roku 2000 se asi 10% mužů v produktivním věku účastní alespoň jednoho zapoje ročně. Prostě a jednoduše - trénink dělá mistry.