Po smrti Gheorghe Gheorghiu Deje se postu generálního tajemníka strany ujal Nicolae Ceausescu. Na první pohled se zdálo, že by tuhá diktatura mohla trochu roztát.
Ceausescovu éru lze poměrně úspěšně rozdělit na dobu před návštěvou Číny a po ní. V prvních letech vlády šikovně balancoval mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Sovětský svaz podobně jako Tito v Jugoslávii a Hodža v Albánii neuznával jako svrchovanou moc. Rozkol způsobil i Chruščovův plán "socialistické dělby práce" ze začátku 60. let., kdy zaostalé a na zemědělství orientované balkánské státy měly produkovat potraviny pro zbytek RVHP. Rumunsko disponující značným nerostným bohatstvím se proti plánům tvrdě ohradilo, následkem čehož v průběhu 60. let rapidně klesl podíl obchodu s SSSR. Ceausescu dokonce v polovině 60. let pozastavil působení Rumunska ve Varšavské smlouvě. Jako jediný vrcholný představitel východního bloku odsoudil sovětskou invazi v Československu. Po nebývale úspěšném projevu z balkónu sídla Rumunské komunistické strany 21. srpna 1968 byla jeho hvězda na vrcholu jak doma, tak na zahraniční scéně. Západ v něm viděl "svého" člověka na druhé straně barikády, čímž si mazaně zajistil, že Rumunsko nebude po Českoslovenku další na řadě. Do Bukurešti dokonce přiletěl Richard Nixon na svoji první návštěvu ve funkčním období. Mezitím Ceausescu stíhal hasit situaci na východě prohlášeními, že přátelství mezi Rumunskem a Sovětským svazem je neochvějné. Přes veškeré úspěchy zahraniční politiky a podporu prostého lidu doma však v prvním období vlády ještě, lidově řečeno, nepřerostl sám sebe jako se to stalo v pozdějších letech. Jeho vize byly velkolepé, ale často prosazované pod heslem "účel světí prostředky". V plánu byla rozsáhlá industrializace a urbanizace. Převážně zemědělské Rumunsko se mělo stát plně soběstačnou průmyslovou velmocí. To bylo v přímém rozporu se sovětskými plány. Mnohé se i díky štědré podpoře Západu podařilo a v polovině 70. let na tom Rumunsko nebylo vůbec špatně. Ceausescu si totiž hojně napůjčoval od západních zemí, které ochotně poskytovaly prostředky, protože získaly dojem, že je prozápadně orientovaný a pokoušely se způsobit rozkol ve Východním bloku.
Na přelomu 60. a 70. let bylo Rumunsko nejliberálnějším státem RVHP. Řetěz se ale pomalu utahoval. Ceausescu byl přesvědčen o tom, že klíčem k úspěchu je populační růst, který zajistí mladou pracovní sílu. Zakázal potraty i antikoncepci a velmi zkomplikoval rozvody. Uvědomělá rumunská rodina měla mít v ideálním případě čtyři děti. Kdo se nemohl, nebo nechtěl starat, mohl dítě odevzdat státu, který z něj vychová správného socialistického občana. Realita kulhala na obě nohy a když se po roce 1989 provalila otřesná situace v rumunských sirotčincích, šokovalo to celý svět.
V roce 1971 navštívili Ceausescovi Čínu a Severní Koreu. Kult osobnosti Mao Tse Tunga a Kim Ir-Sena je oslnil. V té době už začínala Elena pracovat na svojí vědecké kariéře. Přestože byla téměř bez vzdělání, sbírala jeden akademický titul za druhým doma i v zahraničí. Jelikož byla velmi ctižádostivá, učarovalo ji, kolik pozornosti se dostává manželce Mao Tse Tunga. Záhy po návratu z cesty po Asii si pro sebe začala ukrajovat čím dál více veřejného zájmu a pečlivě budovat kult "matky národa".
Cesta byla pro oba Ceausescovi velkou inspirací, která odstartovala budování kultu osobnosti, jaký Evropa ještě neviděla. Ve finální podobě v sobě smísil asijské bezmezné uctívání s odkazem rumunské monarchie. Za jeden z vrcholů se považuje okamžik, kdy se Ceausescu v roce 1974 nechal uvést do nově ustanovené pozice prezidenta. Objevil se tehdy v parlamentu se šerpou v národních barvách a žezlem. Srovnání s korunovací rozhodně není přehnané. V té době byli Ceausescovi na vrcholu. Samozřejmě za doprovodu všeho, co k tomu v socialistickém státě patřilo a co známe v mnohem skromnějších poměrech i z našich končin. Plamenné projevy v obklopení pionýrů, ohromné manifestace, průvody a oslavy. To vše v nevídaném měřítku, které překonalo i zbožňování Hitlera a Stalina. Nicolae Ceausescu se bez skurpulí nechával srovnávat Ceasarem, Augustem i Lincolnem. Kupodivu si byl vědom toho, že je ošklivý, horko těžko se zbavil koktání, není dobrým řečníkem a se svým znevýhodněním neustále bojoval. Jak mu začalo vládnutí přerůstat přes hlavu, přidal se chorobný strach z bakterií a úzkostná péče o veřejný obraz. Nikomu nepodával ruku a udržoval kolem sebe téměř sterilní prostředí. Na státní návštěvy s sebou bral nejen kuchaře, ale i ochutnavače. Děti se kterými se čas od času vítal a objímal musely projít přísnou zdravotní prohlídkou. V televizi se nikdy nesměl ukázat jak jí, pije, či pokašlává. Všechny fotografie jeho i Eleny byly retušovány. Měla vzniknout dokonalá iluze nadčlověka.
Na začátku 80. let se rozhodl, že by měl zhmotnit svůj odkaz a zanechat národu monument, který ho bude připomínat na věčné časy. Tak se zrodil plán Paláce Parlamentu v Bukurešti. S tím, že na jím vyhlídnutém pozemku už někdo stavěl si příliš hlavu nelámal. Za oběť padla celá jedna čtvrť, mnoho kostelů i starobylých domů. Budování po Pentagonu druhé největší stavby na světě přerušila až Ceausescova poprava. Lid se tak z paláce už nestihl radovat a hlavně mu v průběhu 80. let přestávalo být do skoku. Západní země začaly požadovat splácení astronomických dluhů a Ceausescu se rozhodl, ze je do konce 80.let opravdu splatí. Nakonec se mu to pár týdnů před smrtí podařilo, ale cena byla obrovská. Opasky si samozřejmě utahovalo běžné obyvatelstvo a naše fronty na banány proti tomu byly velmi slabý odvar.
Fronta na maso
Byl zaveden plán výživy a přídělový systém pod záminkou zlepšení zdraví obyvatel, které se prý přejídalo. Omezilo se veřejné osvětlení a nakonec i dodávky elektřiny a tepla. V kombinaci se všudypřítomnou tajnou policí Securitate, u které měl údajně každý Rumun svůj spis, vznikla všudypřítomná atmosféra strachu a zmaru. Režimu, který přerostl a vyčerpal sám sebe však pomalu zvonila hrana.
Rumunská revoluce byla z těch v roce 1989 poslední, zato nejdivočejší. Protesty začaly 16. prosince v Temešváru, který měl pověst odbojného města, kam se údajně i sám Ceausescu bál jezdit. Demonstrace propukly na podporu maďarského pastora Laszlo Tokese, který měl být vystěhován v návaznosti na otevřenou kritiku režimu. Režim se snažil protesty pomocí Securitate i armády potlačit, ale plamen byl zažehnut. Během dvou dnů se revoluce rozšířila do zbytku Rumunska. Ceausescovi žijící mnoho let mimo realitu již nebyli schopni vyhodnotit vážnost situace a bez obav odjeli 18.prosince na státní návštěvu do Teheránu. Kupodivu nežádali o azyl, ale 21.prosince se vrátili do země, která se jim doslova rozpadala pod rukama. Na stranu demonstrantů se pomalu přidávala i armáda. Ceausescu se 22. prosince ještě pokoušel ujišťovat z balkónu Ústředního výboru strany obyvatelstvo o tom, že "cesta rumunského lidu ke komunismu je jistá a .neotřesitelná".
Byl však přehlušen davem. Překvapený a zmatený prchnul společně s Elenou před zraky celého národa ve 12:08 helikoptérou přistavenou na střechu budovy. Cesta ke svobodě byla volná. Ještě týž den byli Ceausescovi poblíž Targoviště dopadeni. O tři dny později, 25. prosince 1989 byli po krátkém procesu odsouzeni k smrti a zastřeleni na dvoře budovy, kde se proces konal. Poprava diktátora značně narychlo a bez řádného procesu vrhla první stín na rumunskou revoluci a podnítila obavy mezinárodního společenství o rumunskou cestu k demokracii.
Divoká 90. léta probíhala v Rumunsku ve stejném duchu, jako u nás. Jen to měřítko korupce, podivných privatizací, inflace a dalších nešvarů bylo větší. Inu velká země. Navíc oproti té naší, kde jsme kočkování se slováky vyřešili víceméně elegantně, je Rumunsko opravdu mnohonárodnostní. Dohánění západu bylo samozřejmě pomalejší, než se zdálo z kraje 90. let, kdy měl každý velké oči. Ale i to známe důvěrně. Nakonec se snad podařilo chytit dech a Rumunsko vstoupilo v roce 2004 do NATO, kde je velmi aktivní. V roce 2007 vstoupilo spolu s Bulharskem do Evropské unie a mohlo začít využívat rozvojové fondy. Na to, kolik se toho z evropských peněz využilo a kolik vypařilo se názory různí. Pokud vezmeme v potaz počet cedulí s modrým znakem u stavenišť, tak je jich požehnaně. Těžko říct, zda by Rumunský stát investoval tolik do oprav silnic, stavby dálnic, zdvojkolejňování koridorů a oprav kostelíků. Rumuni, se kterými jsme mluvili se tvářili poměrně proevropsky a vkládali do Unie naději, že se konečně budou mít líp. Přece jen jsou blízko Rusku, hodně daleko od Bruselu, investice jsou tam vidět a už by si to konečně zasloužili.
První revoluční vlna se převalila přes Valašsko v roce 1821. Jejím vůdcem byl nepříliš významný bojar Tudor Vladimirescu. Povstání bylo v první řadě namířeno proti Řekům, kteří vykupovali valašské produkty za nižší ceny, než by za ně bývali dostali na západě. Vladimirescu se sice stal pánem Bukurešti, ale v podstatě jedno zlo nahradilo druhé. Rolníci dál platili vysoké daně, ale statkáři byli osvobozeni. Rumunskem se rychle šířily myšlenky Velké francouzské revoluce. Díky příbuznosti rumunštiny a francouzštiny odjížděli bojarští synové často studovat do Paříže. Odtamtud přiváželi díla Voltaira, Rousseaua a Montesquiena. Intelektuálové z Bukurešti a Jasů často jezdívali do Francie a hojně se inspirovali ve všech aspektech života. Rumunská města se během dvaceti let zcela změnila. Obyvatelé odložili osmanské "východní šaty" a začali se oblékat podle vídeňské a petrohradské módy. Bojaři začali ve velkém pěstovat pšenici a posílali plně naložené čluny proti proudu Dunaje na západ. Zpátky se vracela spousta západního zboží - nábytek, doutníky a látky. V prostředí dramatických společenských změn se zrodila myšlenka společného občanství pro občany Valašska a Moldávie. Spolu s ní přišla idea rumunské národnosti na základě společného kulturního dědictví. V revolučním roce 1848 došlo k pokusu o převrat i v Rumunsku, nicméně nebyl úspěšný a snahy o sjednocení ve společném státě s centrem v Bukurešti zastavilo rozhodnutí Centrálních mocností.
Karel I., zdroj: Wikicommons
Po neúspěšné revoluci bylo Valašsko i Moldávie nadále pod osmanskou nadvládou a zatížené vysokými daněmi. Snahy o autonomii sílily a v roce 1859 si obě knížectví zvolila společného domnitora - Alexandra Ioana Cuzu. Tím vznikla Spojená knížectví Valašska a Moldávie, která byla oficiálně posvěcena o tři roky později. Cuza zavedl mnohé reformy. Znárodnil rozsáhlé pozemky Rumunské pravoslavné církve jako pojistku odluky církve od státu. Zavedl moderní zákoník inspirovaný francouzským a pruským právem, který umožňoval jako nejtvrdší trest nucené práce. Trest smrti a jakákoli krutost byly zakázány. Zemědělská reforma inspirovaná Napoleonem III. mu však zlomila vaz a v roce 1866 byl sesazen. Po rumunském "pročesávání Evropy a hledání volných princů" byla knížecí koruna nabídnuta Karlovi z rodu Hohenzollern-Sigmaringen, který přijal. Do Rumunska se vydal inkognito vlakem, leč na hranicích koleje končily, takže dál pokračoval vozem. V Bukurešti ho přivítaly bouřlivé ovace. Následná Rusko-turecká válka v letech 1877-1878 přinesla Rumunsku nezávislost na Osmanské říši a 10. května 1882 bylo vyhlášeno Rumunské království. Karel byl korunován králem jako Karel I.
Velké Rumunsko , zdroj: Wikicommons
Přestože tomu rodinné vazby na Prusko nenasvědčovaly, vstoupilo Rumunsko v srpnu 1916 do 1.světové války na straně Dohody. Zpočátku se rumunům podařilo obsadit velkou část Sedmihradska, později se však situace obrátila a Ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. To bylo nucené podepsat mír s Německem, protože nebylo schopné ve válce pokračovat. Po válce se k Rumunskému království připojilo Sedmihradsko s Banátem, Bukovina a Besarábie. Vzniklo tak meziválečné Velké Rumunsko, které bylo liberální konstituční monarchií. Pod vlivem vzestupu nacionalismu a fašismu ve zbytku Evropy se však situace začala na konci 30. let dramaticky měnit. V roce 1937 získala ve všeobecných volbách 15% fašistická Železná garda, což byl začátek přerodu v monarchistickou diktaturu pod vládou Karla II., který zrušil parlamentní systém. Přesto si Rumunsko drželo v 2. světové válce velmi dlouho neutrální pozici. V roce 1940 země ztratila Severní Besarábii a Bukovinu a Karel II. byl nucen abdikovat ve prospěch svého syna Michala a odejít do exilu.
Ion Antonescu, zdroj: Wikicommons
Michal I. byl korunován 6. září 1940. Fakticky neměl téměř žádné pravomoci a nejvlivnějším mužem ve státě byl samozvaný Vůdce (Conducător), předseda vlády a Železné gardyIon Antonescu. Pod jeho velením se prohloubila spolupráce mezi Bukureští a Berlínem. Rumunsko přistoupilo na stranu Osy v listopadu 1940 a ze všech německých spojenců se angažovalo na východní frontě nejvíce a to jak při operacích v Černém moři, tak na zemi i v leteckých bitvách. Antonescu byl také odpovědný za životy přibližně 400 000 besarabských, ukrajinských a rumunských Židů a Romů. Přesto je relativně atypickým představitelem nacismu, protože upřednostňoval spíše majetkové perzekuce a narozdíl od zbytku nacistické Evropy odmítl Konečné řešení židovské otázky. V konfrontaci s obrovskými ztrátami na Východní frontě se v roce 1944 Antonescu neprůkazně pustil do jednání se Spojenci. Nebyl však dostatečně rychlý, aby zabránil opozici, která se utvořila kolem Michala I. v plánování a uskutečnění převratu. V srpnu 1944 byl Antonescu zatčen, krátce internován v Sovětském svazu a poté navrácen do Rumunska. Tam už ho čekal jen lidový soud a poprava.
Michal I., na svatbě prince Williama
Rumunsko tak přešlo na stranu Spojenců a Michal I. byl opět na krátký čas plnohodnotným vládcem. Byl vyznamenán Harrym Troomanem i Stalinem, ale nad jeho panováním se pomalu stahovala mračna. V roce 1945 se vlády ujala Komunistická strana Rumunska. Následujícího roku byl poslední král za Železnou oponou se zbraní u hlavy donucen abdikovat. Brzy na to se uchýlil do Londýnského a později Švýcarského exilu. Návrat mu byl umožněn až v roce 1992 a dnes žije střídavě v Rumunsku a Švýcarsku. V den královy abdikace 30. prosince 1947 byla vyhlášena Rumunská socialistická republika. Zdálo se, že začíná budování lepších zítřků. Ve skutečnosti si rumuni od diktatury na dlouho neoddychli. Nacistickou perzekuci vystřídala stalinistická v čele s generálním tajemníkem Komunistické strany Rumunska Gheorge Gheorgiem Dejem. Syn z chudé dělnické rodiny si kádrový profil vylepšil tím, že byl za Antonescovy diktatury vězněn v koncentračním táboře za účast na komunistickém pochodu železničářů. Podařilo se mu však utéct a dál úspěšně působit ve Straně.
Dunajsko-černomořský kanál, zdroj: Wikicommons
Když se v roce 1947 dostal k moci zahájil stalinistické čistky při kterých svému sovětskému vzoru zdárně šlapal na paty a občas ho i překonal. Nechal vybudovat několik pracovních táborů, kam internoval nejprve předválečné podnikatele, duchovní a inteligenci a pokračoval rolníky. To vyvolalo obzvláště na venkově vlnu odporu. Formovaly se ozbrojené partyzánské skupinky, které se skrývaly v lesích. Docházelo k povstáním a přestřelkám s tajnou policií - Securitate. Největším Dejovým projektem bylo zahájení stavby Dunajsko-Černomořského kanálu v roce 1949, který zkrátil trasu z města Cernavoda do černomořského přístavu v Constantě z původních 400km na 64. Západ sí lámal hlavu se strategickým využitím kanálu a Rumunsko se chvástalo spoluprácí mezi národy. Ve skutečnosti vyrostl u městečka Cernavoda gigantický pracovní tábor a režim měl kam odkládat nežádoucí občany. V roce 1952 provozovala vláda pod zástěrkou "Pracovních zdrojů ministerstva vnitra" 14 táborů, ve kterých držela 19 000 vězňů, 20 000 civilních pracovníků a 18 000 "dobrovolných branců". V roce 1951 se zoufalý vězeň v jednom z táborů Dunajsko-černomořského kanálu vrhnul proti ostnatému drátu a byl zastřelen. O incidentu referovala BBC, CNN a další západní stanice. Bylo zahájeno vyšetřování, aby se režim zbavil odpovědnosti. Brzy poté zemřel Stalin, SSSR přestal Rumunsko podporovat a stavba kanálu byla na dlouhá léta zastavena. Po odhalení Stalinova Kultu osobnosti začal Dej oscilovat mezi východem a západem. Navázal diplomatické vztahy se západní Evropou i USA a položil základy relativně nezávislé pozice Rumunska ve východním bloku. Represe přesto neustávaly a jeho režim byl daleko tvrdší, než v jiných "lidových demokraciích" včetně Titovy Jugoslávie. V březnu 1965 Gheorge Gheorghiu Dej zemřel na rakovinu. Vlády se ujal sedmačtyřicetiletý Nicolae Ceaușescu a Rumuni zas doufali, že bude líp..
Podoba Rumunska jak jí známe dnes je výsledkem poválečného uspořádání Evropy. S dělením na historické regiony Valašsko, Moldávie a Sedmihradsko se však setkáváme dodnes.
Rumunsko v na počátku 17. století, Zdroj: Wikicommons
Sedm hradů na půli cesty mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší
Transylvánie, v překladu Země za lesy je nám pravděpodobně nejznámější díky hraběti Drakulovi.Ten je dnes nejvýraznějším transylvánským vývozním artiklem, ač místní z toho prý nadšení nejsou. Rozkládá se na západě Rumunska a v současnosti pod ní spadají i regiony Banát, Krišana a Maramureș.
Po porážce dáckého krále Decebala se zde nacházely římské osady, například Napoca (odtud Cluj-Napoca) a Apulum (Alba Iulia). Poté se tudy prohnali Vizigóti, Hunové, Avaři, Slované a na konci 10. století území dobyli Maďaři pod vedením uherského krále Štěpána I. Svatého. Až do roku 1526 tak byla Transylvánie autonomním knížectvím pod nadvládou Uherského království. Název Sedmihradsko - Siebenburgen je odvozen od sedmi hradů, které zde založil Řád německých rytířů. V roce 1211 pozval řádové bratry do Transylvánie uherský král Ondřej II. Nabídnul jim území Burzenlandu (jihovýchod Sedmihradska), kde měli bojovat proti Kumánským nájezdníkům, zalidňovat zdejší kraje a hlásat velikost Uherského království. Odměnou jim byla částečná autonomie a právo razit mince. Jejich působení nebylo dlouhé, ale o to více toho stihli. Založili oněch sedm hradů, které dodnes připomíná sedm věží s cimbuřím v sedmihradské erbu. Jsou to Herrmannstadt (Sibiu), Kronstadt (Brașov), Bistritz (Bistrița), Schäßburg (Sighișoara), Mühlbach (Sebeș), Broos (Orăștie) a Klausenburg (Cluj-Napoca). Zdejší pustiny zalidnili pomocí saského obyvatelstva, které sem pozvali. Sedmihradští sasové začali brzy udávat směr a rumuni se na dlouhá staletí stali občany druhé kategorie ve své vlastní zemi. V roce 1225 byli Němečtí rytíři neslavně vyhnáni, neboť král zjistil, že ho chtějí za pomoci papeže zbavit moci a založit Řádový stát. O rok později je velmi neprozřetelně pozval Konrád I. Mazovský do Polska, kde měli chránit prusko-mazovské pohraničí před nájezdy pohanů. O osm let později byl na světě dobře organizovaný a značně rozpínavý Německý řádový stát a trvalo dalších 200 let, než se s ním Evropa vypořádala. Česká republika se v jistém slova smyslu nevypořádala dodnes a dlouhá léta vede spor o hrad Bouzov.
Mapa Transylvánie z roku 1609
Balkán byl nárazníkovým pásmem mezi Osmanskou říší a Evropou, takže boj s Turkem se zde táhne dějinami jako červená nit. V Sedmihradsku 15. století se jako jeden z mála dokázal nájezdům ubránit Jan Hunyády, který neváhal okoukat západní novinky a osvojil si husitský způsob boje. Okolní země se staly útočištěm nejednoho českého kališníka a "Hnutí husitské se rozšířilo na území rumunském mezi nižšími vrstvami a nabylo tak povahy hnutí lidového jako v zemích českých. Tak husitské hnutí zapustilo mnohem silnější kořeny, než v sousedním Německu a Polsku a nepodařilo se žádnému inkvizitorovi 15. století zhubiti husitské hlavy ani v Sedmihradsku, ani v sousedním knížectví Moldavském." Jeho vítězné tažení ukončila až Třetí bitva na Kosově poli, kde byl poražen. Dalším historickým mezníkem byla bitva u Moháče, která se udála v roce 1526. Nužno dodat, že v té době jak Českému, tak Uherskému království vládl Ludvík Jagellonský, který padl. Na český i uherský trůn tak nastoupili Habsburkové a Sedmihradské knížectví se stalo vazalem Osmanské říše. Na konci 17. století připadlo Sedmihradsko Habsburské říši, pod kterou spadalo až do konce 1. světové války, kdy se připojilo k nezávislému Rumunsku.
Osmanská expanze, Zdroj: Wikicommons
Valaši, Velšané a Vlaši
Valašsko v Norimberské kronice, 1493
Historické Valašsko se rozkládá na jihovýchodě Rumunska. Ohledně původu slova "Valach" existují minimálně dvě teorie. Podle jedné hledali po vpádu Slovanů původní dáko-románské a thráko-románské kmeny útočiště v horách na jihovýchodě Balkánu. Jejich potomci byli známi jako Walachi. Podle druhé teorie je termín odvozený od gótského slova Valha znamenající cizí. Ostatně s Velšany, Valachy a Vlachy se setkáváme po celé Evropě. Kusé středověké zkazky mluví o "divokých bojovnících ze severu" a "uherských nevěřících". Valašský odpor pocítil na vlastní kůži dokonce i Fridrich Barbarossa, když se s nimi střetl při tažení do Svaté země u srbského Niš.
Valašské knížectví vzniklo v polovině 14. století díky Besarábovi I. Valašskému, zakladateli dynastie Besarábů, která se udržela až do 17. století. Do počátku 16. století bylo Valašsko formálně závislé na Uherském království, přičemž platilo tribut Turkům. Po osudné bitvě u Moháče se mince otočila a stalo vazalem Osmanské říše stejně jako Sedmihradsko. Od konce 18. století bylo několikrát okupováno Ruským impériem, čemuž učinila přítrž až ruská porážka v Krymské válce. Tím se Valašsku naskytla jedinečná příležitost a spolu se sousední Moldávií vyhlásilo v roce 1859 Spojená knížectví Valašska a Moldávie, která se stala základem pro Rumunský stát založený o dva roky později.
Moldávie není Moldavsko
Moldávie za vlády Bogdana I.
Moldávie leží na severovýchodě Rumunska mezi Karpaty a řekou Dněstr. Je součástí Rumunska, Moldavska a Ukrajiny. Území bylo od roku 1276 v područí Mongolů, avšak mongolský vliv v průběhu času slábnul a v polovině 14. století se zde pod vlivem Uherska zformovalo Moldavské knížectví. Jeho účelem bylo tvořit bariéru mezí Tatary a Uherským královstvím. Knížectví se však velmi brzy postavilo uherské nadvládě a stalo se nezávislým pod vládou Bogdana I. Nezávislost vydržela 130 let, přesněji do roku 1489, kdy Moldávie balancující a bránící se agresi Polska, Uherska i Osmanské říše nakonec padla pod Osmanskou nadvládu.
V roce 1792 si Ruské impérium uzmulo část Moldávie na východ od řeky Prut. Historická hranice se zachovala do současnosti, kdy řeka tvoří hranici mezi Rumunskem a Moldavskem. V roce 1829 získala Moldávie od Osmanské říše samosprávu a o 30 let později spojila území na západ od řeky Prut s Valašskem, aby vytvořila základ pro nezávislé Rumunsko. Oblast na východ od řeky Prut čekala ještě bouřlivější historie. Od roku 1792 byla součástí Ruska jako Besarábie, po 1. světové válce navrácena Rumunsku a v roce 1940 opět okupována Ruskem, aby následující rok připadla Rumunsku a v roce 1944 byla s konečnou platností připojena k Sovětskému svazu. Severní a jižní Besarábie se stala součástí Ukrajinské SSR a centrální část byla sloučena s Podněstřím, přičemž vznikla Moldavská SSR, ve které Sovětský svaz dbal o probouzení národní identity Moldavanů.
Stručná historie Podněstří
Po rozpadu Sovětského svazu získala Moldavská SSR samostatnost, čímž vzniklo Moldavsko. Obyvatelé v referendu v roce 1994 navzdory očekávání odmítli spojení s Rumunskem. Úředním jazykem je moldavština, která bývá považována za archaický dialekt rumunštiny. Až do konce 20. století se používala cyrilice. Součástí Moldavska je však i od sovětského stolu připojené Podněstří, kde byly ruské vlivy ještě daleko silnější, než ve zbytku Moldavské SSR a většina obyvatel mluvila rusky. Odtržení Moldavské SSR od Sovětského svazu většina států uznala. Samostatnost Podněstří však uznávají jenom separatistické republiky Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach. Na mnoholetý zamrzlý konflikt tak bylo zaděláno. Nad Podněstřím dnes drží ochrannou ruku Rusko a v Tiraspolu funguje jediná komunistická vláda na světě. Vydává vlastní doklady i peníze, disponuje armádou, soudní i zákonodárnou silou a řešení je v nedohlednu.
Rumunsko má u nás tak strašlivou pověst, že už to snad horší být nemůže. Údajně můžete mluvit o štěstí, pokud vás při návštěvě jenom okradou. A vlastně, kdo by tam lezl. Samej cikán, vekslák a zloděj. Prostě peklo na zemi. Negativní reklama taky reklama, ale cestovní ruch z ní nevyžije. Takže tu je ještě protipól. Lidé, kteří pod heslem "kdo nevěří ať tam běží" ty údajně hrůzostrašné kraje navštívili a mluví jinak. Básní o nádherné zemi, milých lidech, majestátních horách, čistém moři, a nezničené přírodě. Ke všemu jsem to byla většinou já, kdo mířil do nějaké zdánlivě příšerné a necivilizované země a snažil se šířit osvětu. Samozřejmě jsou na světě místa, kam by mě nikdo nedostal ani bagrem, ale sbalit fidlátka před členským státem Evropské unie? To mi trochu zavánělo osobami, které mne zrazovaly před muslimskými radikály na jihu Kavkazu a hladomorem v Kyjevě. Což bylo na moje ego trochu moc a rozhodla jsem se k tomu, co obvykle podobným hysterikům radím - přečíst, zjistit, bez emocí posoudit. Netrvalo dlouho a bylo vymalováno. Dokonce i doma byla vize prázdnin na Balkáně přijata s klidem a konstatováním: "Tam tě maximálně okradou." Znaje příběh, kterak moje maminka jela vlakem z kraje 70. let do Constanty k moři, vcelku jsem se podivila. Pointou celé dovolené totiž bylo to, že ubytování v rodinách spočívalo v tom, že se rodina na noc ubytovala pod kuchyňským stolem a hosté v jejich postelích. Během pobytu jim byly v rámci folklóru prolustrovány kufry a zabaveno vše, co v rumunském socialistickém ráji nebylo k dostání. Třeba punčochy a spodní prádlo. A to bylo v době, kdy na tom Rumuni ještě nebyli tak špatně.
Výzva zněla jasně - dva a půl týdne napříč Rumunskem, pěkně nízkonákladově vlakem a autobusem. Od nejlepšího českýho festivalu v Rumunsku až k Černému moři, přes legendami opředenou Transylvánii a nejkrásnější podzemní místo na světě, které nikdo nezná, zase zpátky. Sečteno a podtrženo, poctivých 3500 km. Při střízlivém uvažování se jako největší bezpečnostní riziko jevily volně pobíhající psí smečky a Banátská višňovka.
Protože na utváření každého národa a státu mají nemalý vliv dějiny, nedá se ani Rumunsko pochopit bez alespoň minimálního vhledu do jeho minulosti a základních reálií. Země je to veliká skoro jako Británie a o něco málo větší, než Bělorusko. Žije tu asi 20 milionů obyvatel, takže hustota zalidnění není nijak vysoká. O to pestřejší je národnostní složení. Vedle 89% Rumunů zde najdeme i 6,7% Maďarů, 2,5% Romů, Němce a Rusy, neboli Lipovany. Rumuni údajně nevnímají národní identitu jako příslušnost k rumunskému etniku, ale je otázka, co je na tom pravdy. Problémů s maďarskou menšinou nebylo málo. Každopádně toleranci mají určitě vysokou, jelikož od roku 2014 je rumunským prezidentem bývalý předseda Demokratického fóra rumunských Němců Klaus Iohannis.
Rumuni odvozují svůj původ od Římanů, kteří zde však pobyli kratší dobu, než v Británii. Odtud pochází název Romania. Před Římany tu bývalo Dácké království, které bylo v podstatě vazalem Římské říše. Bohužel se nechovalo tak, jak by si římané od vazala představovali, takže došlo na Dácké války, které zaplnily nejednu stránku učebnic dějepisu. Výsledkem byla v roce 106 n.l. porážka krále Decebala, který si údajně raději sám prořízl hrdlo, než aby padl do zajetí. Dácie se stala součástí Říma a císař Traján nechal na skálu naproti dnešní Dubové vytesat památní desku. Jmenuje se Tabula Traiana a stručný popis císařových hrdinských činů se na ní dochoval dodnes. Stejně jako vyobrazení dáckých válek na Trajánově sloupu v Římě. Je to jeden z mála zdrojů, a dost možná jediný, ze kterého můžeme vyčíst, jak se Dákové oblékali a jiné detaily z jejich života. Římané získali dobytím Dacie ohromnou kořist čítající takřka neomezené zdroje dřeva a kožešin z tamních hlubokých lesů. Dákové také nebyli žádnými primitivními barbary a těžili sůl, měď, kámen a měli rozvinuté zemědělství. Co se s nimi po dobytí jejich království stalo, nikdo neví a vědci se pouze dohadují. Pravděpodobně došlo k rozsáhlé romanizaci, kdy se ze záznamů vytratila například tradiční dácká jména. Jiné jazykové stopy ale žily dál a přežily až dodnes. Jsou jimi slova, která se údajně dostala z dáčtiny do valašštiny a spolu s valachy, kteří přišli v 16. století z rumunského Valašska do toho českého, také do češtiny. Kupříkladu vatra, bača, bryndza a některá další.
Po pádu Západořímské říše nastal v Evropě všeobecný zmatek a úpadek, podpořený stěhováním národů. Období od 5. do 10. století není nazýváno dobou temna nadarmo a jako jedna z příčin neslavných časů je označováno i nastupující křesťanství. Od pádu Říma mnoho vody uplynulo, než se objevily první psané zmínky o tom, jak vypadala oblast dnešního Rumunska. Celý středověk a velkou část novověku zde fungovaly vedle sebe tři regiony - Moldávie, Valašsko a Transylvánie (Sedmihradsko). Jejich spletitá a zdánlivě na sobě nezávislá historie vydá na samostatný článek. V Evropském kontextu závisí téměř všechno na všem a dějiny jednoho státu je třeba vnímat v širších souvislostech.
Pokud vás omrzí uličky starého města, je tu jedno z hlavních lákadel na krátký výlet za historií vcelku nedávnou. V těsné blízkosti Gdaňsku se nachází poloostrov Westerplatte, kde oficiálně začala 2. světová válka. Přímo naproti němu jsou Gdaňské loděnice, kolébka hnutí Solidarita.
Na Westerplatte se dá dojet pohodlně lodí po Mrtvé Visle, což určitě není na škodu a projížďka je to pěkná. Lodě odjíždí od přístaviště blízko Starého jeřábu (Żuraw) a cena je rozumná.
Poloostrov býval součástí Pomořanského koridoru, který odděloval Polsko od Pruska a představoval jediné spojení Polska s mořem. Stávala zde pevnost, která však byla po první světové válce zbourána. Od roku 1925 se zde nacházel malý oddíl na ochranu překládaných vojenských materiálů. Nesměli však mít žádnou těžkou výzbroj ani stavět opevnění a Gdaňské úřady měly oprávnění kontrolovat, zda je jejich nařízení dodržováno. Přesto Poláci tajně po nocích vyztužili stěny zdejších budov a za pomoci lsti posílili místní posádku. Každou neděli totiž vojáci dostávali propustku, aby mohli vyrazit do Gdyně, kam je vozil malý parník polského námořnictva. Vyrážel vždy ráno z Westerplatte a večer se vracel, přičemž příslušník gdaňské policie vždy spočítal, jestli se vrací stejný počet vojáků, jako odjel. Ranním spojem do Gdyně však necestovali vojáci, ale civilní zaměstnanci, kterých bylo na Westeplatte kolem třicítky, převlečení do vojenských uniforem. Svoje civilní oblečení si vezli v kufru. Večer místo nich odjeli z Gdyně noví vojáci a civilní zaměstnanci dojeli druhý den na Westeplatte přes Gdaňsk tramvají.
1. září 1939 zde padly první výstřely 2. světové války, když německá bitevní loď Schleswig-Holstein začala bez oficiálního vyhlášení války ostřelovat polské skladiště na Westerplatte. Poté na skladiště zaútočily jednotky gdaňských SS, které se obráncům Westerplatte podařilo odrazit. Po následujících sedm dní se 189 polských vojáků pod velením Henryka Sucharského bránilo německé přesile. Kapitulovali až 7.září ve čtvrt na deset ráno kvůli vyčerpání vojska a stavu zraněných. Během bojů padlo 17 vojáků a 80 dalších bylo raněno. Ztráty na straně nepřítele dosáhly čtyř set mužů. Obránci Westerplatte jsou dnes národními hrdiny a celý poloostrov je koncipován jako "památník na volném prostoru". Kromě pomníku obránců zde najdeme i rozvaliny bunkrů a zbytky polské kasárny. Celým poloostrovem vás provede naučná stezka "Westerplatte education path". Kromě mnoha tabulí s anglickým a polským textem si můžete i naskenovat QR kódy pro audioprůvodce.
V areálu Gdaňských loděnic se v roce 2014 otevřelo Evropské centrum Solidarity, které doslova praská ve švech.Návštěvníky láká na expozice o samotném hnutí Solidarita i pádu komunismu v Evropě. Snaží se být také živoucím centrem, takže se zde konají i krátkodobé výstavy, přednášky a kongresy.
Když jsem četla o zlaté nádheře Gdaňsku, pojala jsem podezření, že si Lonely Planet zase trochu zapřeháněl. Nakonec se ukázalo, že nepřeháněl ani trochu. Možná se ještě držel při zemi. Půlmilionová metropole Pomořanského vojvodství tvoří společně s městy Gdyně a Sopoty aglomeraci běžně nazývanou Trojměstí, polsky Trojmiasto. Na své si tu může přijít téměř každý. Bílé písčité pláže Baltského moře nelákají k opalování, ale svoje kouzlo mají. Při dobrém počasí se dá pohodlně dojít po pláži z Gdaňsku až do Gdyně. Pro ty, co nevydrží bez telefonu je na celé přilehlé promenádě wifi zdarma, dokonce provozovaná městem. Milovníci historie také nepřijdou zkrátka, protože Gdaňsk hýbal dějinami snad ve všech dobách. Doslova na dohled od sebe jsou zde dvě místa, kde se psaly moderní dějiny. Tím prvním je Westerplatte, kde padly první výstřely 2. světové války a druhým Gdaňské loděnice, ve kterých Lech Walesa založil hnutí Solidarita.
Oblast podél Visly byla osídlena už od doby kamenné, nicméně první datované informace jsou samozřejmě z doby dávno poté, co se lidstvo vynořilo z temna dávnověku. Kníže Měšek zde založil město v roce 980 a jak už to bývalo, nacházelo se na obchodní stezce. V roce 997, krátce poté, co kníže Měšek a s ním celé Polsko přijalo křesťanství, zde působil český světec Sv. Vojtěch a křtil místní obyvatelstvo. Poté, co v 11. století Polsko ztratilo v Pomořansku vliv, získala oblast poměrně velkou autonomii, která pouze formálně spadala od polského velkoknížete. Kolem roku 1235 zde žilo asi 2000 obyvatel a po městu začala pokukovat německá Hanza. Začalo se sem pomalu stěhovat německé obyvatelstvo a když se Gdaňsk připojil k Hanze, brzy se stal jedním z nejvýznamnějších přístavů v Baltském moři. Když v roce 1294 poslední pomořanský kníže Mestwin II. postoupil všechny své statky včetně Gdaňsku polskému velkoknížeti Přemyslu II., ten přijal oficiální titul "dux Polonie et Pomoranie". Po jeho odstoupení připadlo město nakrátko českým přemyslovcům Václavu II. a Václavu III.
V té době už se nad Evropou stahovala mračna a meče si brousilo jedno z největších zel 13. a 14. století, Řád německých rytířů. Tito muži, kteří se rozhodli šířit víru "ohněm a mečem" stihli během pár let převrátit notný kus Evropy vzhůru nohama a zneškodnit je trvalo velmi dlouhou dobu. Poté, co založili Řádový stát v Livonsku doslova knížeti Konrádu Mazovskému doslova pod nosem, začali přemýšlet, jak svoji svatou zemi ještě rozšířit. Nutno podotknout, že Konrád se pozváním řádových bratří na pomoc proti pohanským Livonům zachoval značně neprozřetelně, jelikož Němečtí rytíři byli přibližně rok předtím vyhnáni ze Sedmihradska. Tam byli na pozvání uherského krále Ondřeje II., který zjistil, že ho plánují zbavit moci a založit řádový stát. V roce 1308 připadlo město řádovému státu německých rytířů a těm patřilo až do 15. století.
Při druhém dělení Polska v roce 1793 se město stalo součástí Pruska jeho sláva začala pomalu blednout. Na krátkou dobu se Gdaňsku zmocnil i Napoleon, ale brzy byl vystřídán Pruskemva poté nově vzniklým Německým císařstvím.
Po první světové válce bylo ustanoveno Svobodné město Gdaňsk, které bylo pod kontrolou Společnosti národů. Do polských rukou se vrátilo až v roce 1945, kdy město a celou oblast začala opouštět velká část německého obyvatelstva. Na konci 40. let také začala rozsáhlá obnova zničeného města, díky které můžeme " zlatou nádheru Gdaňsku" obdivovat i dnes.
Vypouštění toxických odpadů jen tak do přírody je zvyk nehezký, leč bohužel v nedávné historii poměrně rozšířený. Jednou z varujících památek na časy, kdy se na ekologii nehrálo, je vesnice Geamana v rumunské župě Alba. Původně měla úplně zmizet z mapy, ale diktátoři míní, život mění.
Malebná vesnička doplatila na objevení velkých zásob mědi v nedalekém okolí na konci 70. let. V Rumunsku probíhala rozsáhlá industrializace a ekonomika byla na vzestupu. Kolaps a hladová 80. léta ještě nebyla ani na dohled a zářné budoucnosti se muselo jít naproti. V souladu s radostným budováním Ceaucescu neviděl horskou vesnici, ale ideální místo pro jezero na zachytávání toxického odpadu z výnosných dolů. V roce 1978 se začalo horečně pracovat. Byly otevřeny doly Rosia Poieni a v údolí se začala vařit jedovatá polévka z kyanidu a dalších chemikálií. Vystěhováno bylo asi 400 rodin, pro které měla být postavena nová vesnice asi 7 km od té staré. Nakonec byli přestěhováni přibližně 100 kilometrů daleko a obdrželi jen mizernou kompenzaci. Dodnes se nevyřešilo to, že byl zatopen i hřbitov a o ostatky předků vystěhovaných vesničanů se nikdo nestaral. Z vesnice téměř nic nezbylo a z jezera hýřícího všemi barvami trčí jako smutné memento kostelní věž. Tam, kde bývaly okolní kopce nad vsí zůstalo několik domů.
Měděné doly Rosia Poieni v Apusenských horách jsou v současnosti největší v Rumunsku a produkují kolem 10 000 tun mědi ročně. Zdejší zásoby představují přibližně 65% rumunských rezerv. Na kopcích okolo Geamany dodnes přebývá asi dvacet lidí, kteří se odmítli vystěhovat. V toxickém prostředí a bez infrastruktury.
Polsko je stále pro velké množství našinců velkou neznámou s pošramocenou pověstí. Ač se to nezdá, má dost co nabídnout - od krásné přírody přes množství památek až po dlouhá léta opomíjené pobřeží Baltského moře a přátelské ceny. Cestovat se dá vcelku pohodlně vlakem, pokud překousnete záhadný polský zvyk nacpat se při nastupování do vlaku ve velkém množství do prvního vagónu a pak přeskakovat přes lidi a kufry do dalších, které jsou záhadně prázdné. Zákon schválnosti v takové situaci samozřejmě funguje spolehlivě, takže dochází k tomu, že ulička je plná lidí a kufrů. Lidé, kteří stojí mají místenky, ale na jejich místech sedí jiní lidé, kteří ale bohužel nemají kam uhnout. Šťastní majitelé místenek se pak rozčilují a lomí rukama, přičemž nešťastníci zatlačení davem na cizí místa krčí rameny a pokouší se opustit sedačky co jim síly stačí. Když se z téhle prekérní zavazadlové situace dostanete, tak zjistíte, že v zadních vagónech by se dalo tančit. Pravděpodobně je boj o místa folklór. Ani nechvalně známých polských potravin není třeba se obávat. Poláci by totiž ten sajrajt, co na objednávku řetězců vyváží k nám, nejedli. Kvalitou je běžná nabídka podobná spíše německé, než české a cenově také. Prostě a jednoduše za méně peněz vice muziky, šunka s masem a sýr, který je opravdu sýrem. Když to tedy vezmeme kolem a kolem po směru hodinových ručiček, tak se jako první místo k návštěvě nabízí Wroclaw.
Rytina ze 17. století zdroj Wikicommons
Metropole Dolnoslezského vojvodství má dodnes v erbu českého lva na památku uznání svrchovanosti Jana Lucemburského a připojení k Českému království. Její historie je však o mnoho delší. Začíná se psát v 10. století, kdy na křižovatce Královské a Jantarové obchodní stezky vzniklo opevněné hradiště Vratislavia. Stálo na Ostrově Tumském, který je dnes take ostrovevm katedrálním. Založili ho pravděpodobně češi a všeobecně se soudí, že samotný název města je odvozen od českého knížete Vratislava I.. V roce 990 dobyl Měšek I. Slezsko a připojil ho k Polskému knížectví. O deset let později zde založil biskupství. Na přelomu tisíciletí už bylo město významným obchodním centrem s asi tisícovkou obyvatel a rozšířilo se na levy břeh Odry. V roce 1138 se Wroclaw stala hlavním městem celého Slezska. Po vpádu Mongolů v roce 1241 byla vypálena a zkázu přečkal jen Tumský ostrov. Podle některých zdrojů město zapálili samotní obyvatelé, aby donutili mongoly k ústupu. V následujících dvaceti letech se podařilo Wroclaw obnovit a brzy se připojila k hanze. Centrem města se stalo nové hlavní náměstí - Rynek a Tumský ostrov se stal centrem náboženským.
V roce 1327 uznal vratislavský kníže svrchovanost Jana Lucemburského a doměstského erbu přibyl český lev. O 200 let později již byla Vratislav nejdůležitějším obchodním místem zemí Koruny české. V roce 1702 byla založena Vratislavská univerzita, která funguje dodnes. V rozbouřené Evropě 18. a 19. století město často měnilo majitele. Nejdřív to bylo po roce 1742 Prusko, začátkem 19. století Napoleon Bonaparte, kterého vystřídalo Něměcko. To si město udrželo až do konce 2. světové války, kdy připadlo Polsku. Došlo k neslavnému odsunutí německého obyvatelstva a osídlení města poláky.
O tom, co v metropoli Dolnoslezského vojvodství neminout příště.
Dostala se mi do ruky skvělá kniha. Jmenuje se "Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích" a jak název napovídá, podává svědectví o tom, kterak je sovětský člověk odnepaměti hybatelem pokroku. Na první stránce se na čtenáře směje Stalinův citát: "Zejména mládež musí znát dějiny vědy", přičemž k jejich poznání slouží následujících šest set stran, které poskytují alternativní výklad dějin z roku 1954. Ono pověstné rozdojení kozla a hrdinný horník Stachanov, který za směnu narubal 3 vagóny uhlí téměř holýma rukama, jsou jen třešničkou na dortu. Zapomeňte na to, co vám ve škole nakukali o vývoji lidstva od vynálezu kola po raketovou techniku, protože všechny důležité objevy pocházejí z matičky Rusi. Pokud jste v učebnicích dějepisu četli něco jiného, je to tím, že západní dějepisci jsou podlí a neschopní rádoby vynálezci ještě podlejší. Neštítí se zatajovat, zamlčovat, přisvojovat si Ruská prvenství a co hůř, dokonce s nimi běhají na patentní úřad.
"Vasilij Dubinin spolu se svými bratry získal kerosin ve velkém roku 1823 v závodě na destilaci nafty, vystavěném u Mozdoku. Zachovaly se nákresy přístrojů a popis výrobního postupu v tomto prvním kerosinovém závodě na světě. Přesto v Německu tvrdili, že kerosin získal z nafty poprvé německý učenec Reisenbach, ačkoli jeho práce byla uskutečněna až teprve roku 1830 a byla provedena pouze v laboratorním měřítku.
D. I. Mendělejev navrhl v roce 1870 konstrukci aperiodicky účinkujícího přístroje na destilaci nafty. Firma Nobel použila tohoto vynálezu, přičemž se ani náhodou neprořekla o jeho skutečném autorovi."
"Elektrické světlo nám již dávno nepřipadá jako něco neobyčejného. Jediným otočením vypínače vrací se nám do pokojů den, který již skončil. Zatlačujeme tmu paprsky nádherných svítidel a s vděčností vzpomínáme těch, kdo přinutili elektřinu, aby zrodila světlo.
Elektrické světlo se zrodilo v laboratoři petrohradského akademika Vasilije Vladimiroviče Petrova, velikého fysika své doby. Při zkoumání účinků elektrického proudu ohromné baterie článků, již sám sestavil a jež byla svou kapacitou na svou dobu rekordní, provedl Petrov tento pokus: připojil na baterii dvě tyčinky z dřevěného uhlí a spojil je. Zablýskla se jiskra. Petrov nepatrně vzdálil uhlíky od sebe, takže mezi nimi zůstala malá mezera. Avšak jiskra nezhlasla, nýbrž přeměnila se v oslnivě jasný plamen, tvořící zářící můstek mezi uhlíky. Tak byl dne 23. listopadu 1802 objeven elektrický oblouk."
Kromě kapitol o úspěších v chemii, fyzice, zemědělstí, botanice, astronomii a genetice je velký prostor věnován také letectví.
"Historické doklady nám vypravují, že pokusy podmanit vzduch a vzletět nad zemi činili naši předkové už v dávných dobách. V dobách Ivana Hrozného "prosťák Nikitka, bojarského syna Lupatova nevolník", zrobil křídla a létal na nich v Alexandrově Lhotě za velikého sběhu lidu."
"Možajskij dokončil montáž letadla s pomocí několika mistrů v Krasném Sele u Petrohradu v létě roku 1882. Tam bylo také letadlo zkoušeno pod vedením mechanika Ivana Golubeva. Po rozběhu ze zvláštního nakloněného můstku, který usnadňoval odpoutání stroje od země, vzneslo se letadlo do vzduchu a přeletělo přes pole. Stroj těžší než vzduch, vybavený motory a řízený lidskou rukou, vykonal první vzlet na světě. Nedopatřením mechanikovým se u letadla až na zemi polámalo křídlo."
"Boris Nikolajevič Jurjev, nyní řádný člen Akademie věd SSSR, začal svou práci na helikoptéře roku 1909. Brzy potom postavil Jurjevovu helikopteru studentský vzduchoplavecký kroužek Žukovského byla předváděna na mezinárodní letecké výstavě roku 1912, kde Jurjev za ni dostal zlatou medaili."
Na závěr něco z poselství knihy slovy autora: "Kniha si vytkla za úkol provést čtenáře vznešenými síněmi klenotnice ruské vědy, seznámit ho s neocenitelnými skvosty vědeckého tvoření, potvrzujícími prvenství Rusů ve vynálezech a objevech. Přes značný rozsah knihy není přehled ruských vynálezců a objevů ovšem úplný. Sovětská věděcká veřejnost si dává velikou práci, aby odhalila zahraniční lži a a aby odkryla dějinnou pravdu o prvenství ruské vědy a techniky. Archivní výzkumy nám denně přinášejí nové doklady tohoto prvenství. Není pochyby, že ve chvíli, kdy tato kniha vyjde, bude počet těchto dokladů ještě mnohem vyšší.
Na vysokém skalnatém ostrohu nad roklí, ve které se klikatí říčka Vorotan se mezi vrcholky hor nachází někdejší centrum arménské kultury a vzdělanosti. Klášter Tatev postavený v 8. století byl po celé věky sídlem biskupů ze Syuniku a univerzity, která byla proslulá kromě jiného školou miniatur.
Ta tev znamená v arménštině křídla a o tom, jak klášter ke svému neobvyklému jménu přišel se dochovala legenda. Když stavitel dokončil svoji práci a umístil poslední kámen na kupoli kláštera, nebyl schopen slézt dolů a tak zoufale zvolal: "Kéž by mi Bůh seslal křídla!" (Ognir Surb ta tev) Jak to dořekl, na jeho zádech opravdu vyrostla křídla a odletěl. Klášter tak dostal jméno Tatev na památku muže, jehož prosby byly Bohem vyslyšeny.
Zdroj: Wikicommons
V předkřesťanských dobách stával v místech dnešního kláštera pohanský chrám, který byl po prohlášení křesťanství oficiálním náboženstvím zničen a nahrazen kostelem. V jihovýchodní Arménii můžeme takových mist najít povícero. Původní chrám se však nedochoval. Ten současný pochází z 9. století, kdy biskup Davit přesvědčil knížete Filipa, aby věnoval pozemky pro stavbu kláštera, který by ochraňoval vzácné relikvie. Doba podobným darům přála, protože se v roce 884 Arménie vymanila z dvousetletého arabského područí a obnovila království. Dominantou komplexu je kostel sv. Petra a Pavla postavený mezi lety 895 - 906, který byl hlavním chrámem Syunického knížectví. Vnitřní výzdobě byla věnována mimořádná péče a zdi byly po celém obvodu pokryty freskami. Bohužel většina podlehla zubu času. Autoři pravděpodobně pracovali se západními mistry pod záštitou univerzity v Tatevu, která byla založena na počátku 10. století. Studenti se zde vzdělávali především v humanitních vědách, ilustrování rukopisů a tvorbě miniatur. Podobné školy vznikaly v různých klášterech v Syuniku a hrály významnou roli v rozvoji věd a umění po následující stovky let. Druhý kostel v Tatevu je zasvěcený arménskému partonovi Sv. Řehoři Osvětiteli byl postaven až v roce 1295 a na jeho místě původně stávala budova z 9. století.
Zdroj: Wikicommons
Na prostranství vedle kostela stojí už od roku 904 jeden z pokladů arménského inženýrství a architektury - Gavazan. Osmimetrový kamenný sloup zakončený křížem je usazen na otočné základně a kýve se již při dotyku lidské ruky, přičemž se vždy vrátí do původní pozice. Díky tomu byl využíván jako důmyslný systém včasného varování jak před seismickou aktivitou, tak před vzdálenými otřesy způsobenými postupem nepřátelských vojsk. Když v 10. století arabové dobyli Tatev, pokoušeli se sloup zničit. Zapřáhli deset párů volů, aby sloup strhli. Ale řetězy, za které byly zapřežení popraskaly a voli se zřítili do propasti. Nájezdníci to vyhodnotili jako špatné znamení a klášter spěšně opustili. Na mechanismu Gavazanu se naneštěstí nejvíce podepsali vědci, kteří jeho mechanismus zkoumali v polovině 20. století. Od té doby se kýve znatelně méně. Historické pozadí V roce 895, kdy započala stavba chrámu sv. Petra a Pavla uplynulo 35 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Vekou Moravu, maďaři se usadili v Panonii a na druhém konci světa zkolabovala nížinná Mayská civilizace.
V roce 1957 se na jižním Urale u jezera Karačaj odehrála jedna z největších jaderných a ekologických katastrof v dějinách. Svět se o ní samozřejmě nikdy neměl dozvědět a Sovětský svaz ji pro jistotu tutlal i před vlastním obyvatelstvem. Ještě v roce 1990 stačilo člověku k nachytání smrtelné dávky necelých deset minut. Samotné jezero byste dnes hledali marně. Je zabetonované, kolem vznikla třicetikilometrová bezpečnostní zóna a názvy okolních obcí byly odstraněny z map. Co bylo příčinou události, která měla zůstat zapomenuta?
V polovině 40. let Sovětský svaz v jaderném výzkumu značně zaostával za USA. Ve snaze dohnat skluz bylo v pustině poblíž Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburk) založeno v roce 1947 uzavřené město Čeljabinsk-40 a brzy poté první závod na produkci vojenského plutonia v SSSR. Tehdy se jmenoval Kombinát číslo 817, v roce 1967 byl přejmenován na Majak. Město i závod byly postaveny za rekordní tři roky a na stavbě pracovali vězni z nedalekého gulagu. V roce 1948 zde byl spuštěn první ruský jaderný reaktor. S bezpečností provozu si nikdo hlavu příliš nelámal a s ochranou životního prostředí už vůbec ne. V prvních letech provozu byly radioaktivní materiály včetně odpadní vody používané na chlazení reaktoru vypouštěny přímo do řeky Teča, později do jezera Karačaj. Oblast tehdy obývalo asi 100 000 lidí, kteří byli vystaveni značné radiaci. První nádrž na zadržování radionuklidů byla postavena až v roce 1956.
O rok později došlo na jezeře Karačaj k jaderné havárii, která dodnes zůstává třetí nejhorší v historii. Překonal jí jen Černobyl a Fukušima. 29. září 1957 v odpoledních hodinách došlo vlivem selhání chladícího systému a následného přehřátí k výbuchu nádrže na skladování nitrátů sodných, acetátů a dalších chemických a radioaktivních látek. Exploze vyvrhla do atmosféry mezi 70 a 80 tunami radioaktivní směsi, přičemž většina spadla v nejbližším okolí. Zbytek se rozptýlil v oblasti několika stovek kilometrů čtverečních na severovýchod a vytvořil takzvanou "východouralskou radiační stopu".
Zdroj: Google maps
Jak bylo v Sovětském svazu zvykem, nejdůležitější ze všeho bylo událost utajit. Záření bylo vystaveno nejméně 22 vesnic, ale s evakuacemi se začalo až týden po katastrofě. Trvaly celé dva roky a týkaly se jen asi 10 000 obyvatel z celkových téměř 300 000. K oblastí východouralské radiační stopy přistoupila sovětská vláda velmi svérázně a oblast vyhlásila v roce 1968 přírodní rezervací, do které je umožněn vstup jen na zvláštní povolení. V dubnu 1958 se v západním tisku objevily zprávy o jaderné nehodě v SSSR, ale její rozsah zůstal utajen. Veřejnost se o události dozvěděla až v roce 1976 díky článku Žorese Medvěděva v časopise New Scientist. Ten způsobil pozdvižení a západní vědci se snažili zjistit, co se na Urale událo. Analýzou map bylo zjištěno, že zmizelo třicet vesnic a několik menších měst. Samotný závod Majak na nich samozřejmě nikdy nebyl.
V rámci likvidaci katastrofy byla odstraněna zemina z nejkontaminovanějších oblastí a na dalších místech probíhalo zaorávání hlubokou orbou. Samotné jezero, které se stalo úložištěm radioaktivních odpadů pod širým nebem, však až do roku 1967 nikdo příliš neřešil. Tehdy téměř vyschlo a vítr roznesl radioaktivní spad na plochu asi 1800 kilometrů čtverečních. To probralo i sovětskou vládu a bylo rozhodnuto a zavezení a zabetonování jezera. Realizace trvala dlouhých 48 let. V poslední fázi konzervace, která probíhala od roku 2008 bylo položeno několik vrstev betonu a izolace, čímž vznikl nad jezerem v podstatě sarkofág. Na projekt bylo vyčleněno asi 17 miliard rublů. Práce na zakrytí vodní hladiny byly dokončeny 26. listopadu 2015, kdy jezero Karačaj přestalo oficiálně existovat.
Majak je dodnes v provozu, což ztěžuje dekontaminaci oblasti. Je jedním z největších provozů na zpracování radioaktivního material v Rusku. V současnosti se zde již nevyrábí plutonium, ale přepracovává jaderný odpad z atomových elektráren a ponorek. Také se zde vyrábí izotopy pro lékařské účely.
V kráteru vyhaslé sopky Ughtasar na jihu Arménie v provincii Syunik se nachází jedinečné naleziště pravěkého umění. Mezi rozeklanými štíty hor ve výšce 3300 metrů nad mořem bylo nalezeno kolem dvou tisíc obrazců vyrytých do sopečné horniny. Jsou na nich zvířata, lidské postavy, ale i abstraktní motivy. Jejich význam nebyl dodnes přesvědčivě vysvětlen, takže nejen předmětem vědeckého bádání, ale i magnetem pro lovce záhad. Samotné místo nálezu je po většinu roku pokryté sněhem a i v létě velmi těžko přístupné.
Zdroj: Wikicommons. Ji-Elle
Vznik petroglyfů je datován asi 12 000 let před naším letopočtem, kdy se lidstvo pomalu vynořovalo z hlubin dávnověku a začínalo se nesměle schylovat k psaným dějinám. V minimálně čtvrt milionu let dlouhé historii člověka moudrého je posledních šest tisíc let, ze kterých existují písemné prameny doslova jako lusknutí prsty.
Do roku 2010 byly petroglyfy v Ughtasaru pro svět velkou neznámou, protože o nich neexistovaly informace v jiném jazyce, než v arménštině. To se změnilo první mezinárodní expedicí Rock Art Project, která byla tvořena dobrovolníky a vědci, kteří si v podstatě výzkum financovali sami. Během čtyř let se podařilo zdokumentovat všechny petroglyfy v okolí hory Tsghuk a analyzovat, co znázorňují. Na celých 65% překvapivě můžeme najít kozu, ostatní znázorňují lidské postavy povětšinou s nápadně dlouhýma rukama, kočkovité šelmy, jeleny, hady, býky a všelijaké abstraktní motivy. S tím, proč pravěcí lidé nalezli takovou oblibu ve znázorňování koz si vědci stále lámou hlavy. Jedna z tezí hovoří o tom, že slovo pro "kozu" a "psaní" znělo stejně. Vžil se tak název "kozí písmo". Podle druhé byla koza vnímána jako ochránce a božské zvíře.
Zdroj: Wikicommons, Toneyan
Se zajímavou studií přišel Hamlet Martirosyan. Objevil spojitost mezi sumerskými piktogramy, egyptskými hieroglyfy a petroglyfy v Ughtasaru. Z toho vyvodil teorii, že první pokusy o zaznamenání lidské řeči se uskutečnily na území dnešní Arménie. Postupem času došlo k rozšíření do údolí Eugratu a Tigridu a dále na jih do Egypta. Úzkou spojitost s tím má i rozvoj řeči a s ní spojeným myšlením, protože jak známo jedno bez druhého nemůže existovat. Ovšem jedině psaný záznam lidských myšlenek dokáže překonat bariéru okamžiku a nástrahy ústního předávání znalostí a příběhů z generace na generaci. Poselství toho, co je zapsané, nebo vyryté do kamene přetrvá věky. Martirosyan tak odvážně označil Arménii jako kolébku civilizace, ačkoli je tak tradičně vnímána oblast mezi řekami Eufrat a Tigris. Skutečnost, že na území Sumeru byly kromě dlouhých sumerských nalezeny i krátké armenoidní lebky a také nevíme zhola nic o tom, kde se staří Sumerové zčistajasna vzali, hovoří spíše pro tuto teorii, než proti ní.
Výzkumy z přelomu 19. a 20. století naznačují, že se na území Arménské vysočiny, která leží severně od historické Mezopotámie, nacházela mezi 12. a 7. tisíciletím př.n.l. kultura, která znala zemědělství a stavěla chrámy. Průzkumy však byly velmi sporé. První osídlení na severu Mezopotámie se objevilo v 6. tísiciletí př.n.l. a jak se lidé postupně učili bránit rozvodněným řekám, postupovalo směrem na jih. Tam vznikla ve 4. tisíciletí př. n.l. Sumerská říše, kterou začínají dějiny lidské civilizace.
Jak bylo řečeno v minulém článku, brutalismus ve východním bloku vzkvétal od 50. do 80. let. V podstatě tak po Stalinově smrti a odhalení kultu osobnosti vystřídal socialistický realismus. Devadesát nejzajímavějších budov ze čtrnácti sovětských republik shrnul ve své knize CCCP: Cosmic Comminist Construction Photographed francouzský fotograf Fréderic Chaubin. Zaměřil se zejména na stavby na "okrajích" sovětského imperia stojící ve volné krajině, kde opravdu vypadají jako budovy z jiného světa.
Cirkus v Kišiněvě
Budova Moldavského cirkusu byla postavena v roce 1981 a zůstal otevřený po dlouhých 23 let. Přečkal i období, kdy Moldavsko zasáhla krize po rozpadu Sovětského svazu a rozsáhlé problémy se separatistickým Podněstřím. Země byla po dlouhou dobu v podstatě nejchudším státem Evropy. Cirkus byl a stále je důležitou složkou ruské, potažmo sovětské kultury. Po znárodnění Moskevského státního cirkusu v roce 1919 spadaly cirkusy pod Hlavní správu cirkusů (Soyuzgoscirk) a od roku 1929 byly všichni umělci formálně trénovaní v Moskevské cirkusové škole. Umělci patřili mezi elitu národa a těšili se mnohým výhodám od lepší lékařské péče přes vynikající bydlení a cestovní výsady až po daleko vyšší důchody oproti běžnému obytelstvu.
V roce 2004 circus zavřel z důvodu rekonstrukce a již nikdy neotevřel. V současnosti probíhají diskuze o znovuotevření.
Hotel Družba na Jaltě
Jalta na Krymu bývala oblíbeným letoviskem sovětské honorace. V blízkosti vilek komunistických pohlavárů zde byl mezi lety 1980 a 1985 postaven hotel, jehož vybudování bylo oslavou společné práce ČSSR a SSSR na vesmírném programu Interkosmos. Ta vyvrcholila v roce 1978 vesmírným letem Vladimíra Remka, prvního kosmonauta, který nepocházel ze Sovětského svazu ani USA.
Kosmicky vyhlížející ozubená budova zapuštěná do svahu byla pro architekty výzvou. S vytipováním místa na vhodném podloží se nikdo příliš nezatěžoval, takže bylo vybráno místo náhodné a zcela nevhodné. Objekt byl tedy postaven na třech nohách a předimenzován tak, že by měl vydržet otřesy až 9 stupňů Richterovy stupnice. Koluje historka, že při zapouštění nosných sloupů musel Sovětský svaz opakovaně ujišťovat Turecko a USA, že se nejedná o raketové silo.
Gruzínské ministerstvo dopravy a dálnic
Podivná struktura spojující brutalismus a ruský konstruktivismus leží na předměstí Tbilisi na břehu řeky Kura. Je založena na konceptu "Space City", který spočívá v zabírání co nejmenšího prostoru základy stavby na zemi a ponechání místa přírodě. Jednotlivá patra budovy tak při notné dávce představivosti levitují mezi korunami stromů.
Stavba byla dokončena v roce 1975 a s její realizací se pojí kontroverzní případ. Projekt je prý až příliš inspirován plány českého architekta Karla Pragera na budovu, která měla stát v pražských Košířích. V současnosti zde sídlí ústředí Bank of Georgia, která také financovala rozsáhlou rekonstrukci.
Brutalismus zní strašidelně a nejedna brutalistická stavba opravdu trochu strašidelná je. Bývají považovány za "komunistickou příšernost" a některé v poslední době přicházejí na přetřes v otázce, zda zbourat, nechat být, nebo dokonce prohlásit kulturní památkou. Po bližším ohledání a malém výletu do historie však snadno zjistíme, že ty hrozný baráky z dob soudruhů se vyskytují na východě i na západě. A také že i v relativní ošklivosti může být krása.
Jako brutalisté byli poprvé označeni mladí architekti, kteří v roce 1954 na kongresu CIAM (Congrés International d´Architecture Moderne) v Aix-en-Provence prohlásili, že CIAM ztrácí zájem o ideály moderní architektury. Název pochází z francouzského béton brut, což lze chápat jako surový, ale i jako pohledový beton. Právě velké betonové bloky rozličných tvarů, které nejsou nijak zakryté či opracované, jsou hlavním poznávacím znamením brutalismu. V rámci poválečné obnovy Evropy si stavby ze snadno dostupného materiálu získaly mnoho přívrženců. Na západě vznikaly od 50. do 70. let hlavně veřejné budovy a univerzitní kampusy. Na východě přišla vhod monumentálnost stylu v kombinaci s filozofií socialistického člověka, který na zbytečné příkrasy a umění moc nedbal. Brutalismus se tak v zemích východního bloku těšil oblibě až do konce 80. let.
Poslední dobou bývá slyšet o budově bývalého Plynárenského dispečinku Transgas na Vinohradské třídě v Praze. Původně zde mělo stát administrativní centrum Pražských plynáren, ale když se v roce 1970 ČSSR zavázala spolupracovat s SSSR na mimořádně technicky a finančně náročné stavbě 1030 km dlouhého Tranzitního plynovodu přes své území, bylo nutné vybudovat řídící centrum. Autory návrhu telemetrické ústředny vybavené tehdy nejmodernější technikou jsou Ivo Loos, Jindřich Malátek, Jan Eisenreich a Václav Aulický. Zajímavostí je funkční izolace z běžně dostupných dlažebních kostek a plynovodní potrubí používané jako zábradlí. Údajně se jedná o nejkvalitnější realizaci brutalismu v bývalém Československu. V současnosti je budova ve špatném stavu a hrozí jí demolice. Klub za starou Prahu usiluje o zápis na seznam kulturních památek.
Zdroj: Wikicommons, autor OD Kotva
Podobná diskuze probíhala nedávno i ohledně pražského obchodního domu Kotva. Stavba manželů Machoniových z let 1970 - 1975 se měla stát výkladní skříní socialistického blahobytu. Při jejím otevření museli dychtivé zákazníky dokonce hlídat vojáci. Samonosná konstrukce složená z mnoha šestiúhelníků dovolila maximálně využít nepříliš velkou stavební plochu, aniž by přesahovala nad okolní zástavbu. Budova má pět nadzemních a dvě podzemní podlaží. Kvůli velkému spěchu v průběhu stavby bohužel nedošlo k archeologickému průzkumu velmi cenného pozemku a bylo zničeno mnoho fragmentů včetně pozůstatků pražského opevnění a kostela sv. Benedikta.
Zdroj: Wikicommons
Od manželů Machoniových pochází i návrh Karlovarského hotelu Thermal. Ten byl postaven mezi lety 1967 - 1976 a od počátku byl projektován jako ústředí pro mezinárodní filmový festival. Kvůli stavbě bylo zbouráno asi třicet historicky hodnotných domů v bývalé Chebské ulici. Nynějšímu lázeňskému komplexu dominuje 65 metrů vysoká železobetonová budova na které je patrná inspirace švýcarským architektem Le Cobusierem. Uvnitř areálu se nachází festivalové kino s pěti sály, několik restaurací, rozsáhlé kongresové prostory, kavárny a venkovní vyhřívaný padesátimetrový bazén umístěný na skále.Ten je zhruba z jedné třetiny napájen vodou z Vřídla.
Zdroj: Wikicommons
Kontroverzní Nová scéna je příkladem vrcholného brutalismu. Moderní budova obložená "televizními obrazovkami" od světoznámého sklářského dua Libenský - Brichtová má svoje zaryté zastánce i odpůrce. Stavba se uskutečnila v letech 1977 - 1983 v rámci rozsáhlé rekonstrukce Národního divadla. Bylo nutné vyřešit technické obtíže hlavní budovy, které prozatimně řešila provozní budova v Divadelní ulici, Také se dlouho diskutovalo o potřebě další scény a využití prázdného prostoru v nejbližším okolí Národního divadla. Soutěž nakonec vyhrál tým Bohuslava Fuchse s návrhem tří nových budov s reprezentačním proskleným křídlem do Národní třídy a piazzetou ve vnitrobloku. Návrh musel být nakonec mnohokrát upravován a stavba byla dokončena až v roce 1983, dlouhých 11 let po Fuchsově smrti. Ani po dokončení se budově nevyhnulo mnoho problémů od špatné zvukové izolace, která byla vyřešena právě předsunutými skleněnými tvarovkami, které tvoří typický vzhled budovy, po špatnou vzduchotechniku a akustiku sálů až po celkové poddimenzování budovy včetně výtahů.
Zdroj: Wikicommons Lad.Raj
Občas není od věci obohatit český architektonický rybník o cizokrajné vlivy, řekli si příslušní soudruzi a zadali na počátku 70. let stavbu nové budovy Chemopetrolu jugoslávskému architektovi Jovanu Jovanovičovi, který obohatil panorama Prahy o velmi nevšední ukázku jugoslávského brutalismu. Pro stavbu, která se tyčí nad Kobylisy se vžil název Drákulov. Vzdáleně totiž připomíná hradní zříceninu a zejména při západu slunce evokuje dojem betonového tajemného hradu. Už tak dost strašidelný zhled umocňují betonové pilíře kolem budovy, které fungují jako slunolamy. Údajně je Drákulov i velmi odolný vůči tektonickým vlivům, které působí časté problémy v Jovanovičově domovině.
Příště něco o perlách brutalistické architektury na východ od našich hranic.
