Sedm sester moskevských a pár nevlastních evropských

Aneb vznik "takovýho typickýho komunistickýho baráku"

V Praze je asi nejznámějším reprezentantem stalinistické architektury bývalý hotel International, dnes Crowne plaza, známý ze Šakalích let. V poválečných letech se Sovětský svaz snažil dokázat, že nejen v USA jsou schopni stavět mrakodrapy a těm svým vtisknul osobitý styl, dnes známý jako socialistický realismus, který měl zvěstovat slávu a úspěch komunismu. Mnohopatrová konstrukce s centrální věží nesoucí špici s pěticípou hvězdou se osvědčila natolik, že budovy podobného rázu rostly po celém východním bloku jako houby po dešti.

Na začátku, jak už to tak v Sovětském svazu bývalo, byl velkolepý plán, který počítal s výstavbou osmi mrakodrapů. Na projektech pracovalo osm týmů, které vedli představitelé "nové generace" architektů. Samozřejmě se nekonala žádná veřejná soutěž a výběr projektů závisel výlučně na Stalinově libovůli. V roce 1949 byly hlavním architektům z jednotlivých týmů uděleny Stalinovy ceny a mohlo se začít stavět. Výstavba osmého mrakodrapu v Zaryadye byla nakonec zrušena a dnes jich stojí sedm. Jsou známé jako "Stalinskie Vysotki", nebo "Seven Sisters".

Zdroj: Flickr, Daniel Kurczynski

První z mrakodrapů, budova Lomonosovy univerzity je dílem Lva Rudněva. Na jeho stavbě pracovalo tisíce vězňů ze sovětských gulagů. Když stavba postoupila, byli ubytováni v horních patrech budovy, aby se ušetřilo za dopravu a snížil počet potřebných dozorců. Se svými 240 metry byla do roku 1990 nejvyšší budovou v Evropě. Nachází se zde 33 kilometrů chodeb a téměř 5000 místností.

Zdroj: Flickr, Daria

Hotel Ukrajina, nejmladší ze "Sedmi sester" byl dokončen roku 1957 a po dalších 18 let byl se svými 206 metry nejvyšším hotelem na světě. Autory projektu jsou Arkady Mordvinov a Vyacheslav Oltarzhevsky, kteří byli ve své době uznávanými experty na výškové stavby z oceli. V roce 2010 byl otevřen po tříleté rekonstrukci. Nachází se zde 505 pokojů, 38 apartmánů, 5 restaurací, padesátimetrový krytý bazén, rozsáhlé konferenční prostory a mnoho dalšího včetně sbírky asi 1200 originálních maleb prominentních ruských umělců první poloviny 20. století.

Zdroj: Flickr, Sergey Norin

Dům na Kotelničenském nábřeží je ryze obytný a leží na soutoku řek Moskvy a Jauzy, Byl postaven v letech 1948 - 1952 a na 22 podlaží se nachází kolem 700 bytů. Původně se mělo jednat o prominentní bydlení, leč záměr nevyšel, brzy po dostavbě zde vznikly "komunálky" a prominentní zůstala jen středová věž. Komunální bydlení je geniální ruský vynález, který umožňuje vecpat co nejvíce lidí na co nejmenší obytný prostor. Bylo nutné zrušit veškerý přebytečný luxus, který silný sovětský člověk nepotřeboval, kupříkladu vlastní kuchyň a koupelnu. Společná pro několik rodin se zdála zcela dostačující. Největšího rozmachu komunálky dosáhly za sovětské éry, ač vznikly o dost dříve. Ve velkých městech přetrvaly do dnešních dnů a jsou běžnou realitou.

Zdroj: Flickr, Harry Popoff

Ministerstvo zahraničí Ruské federace sídlí ve 172 metrů vysoké budově na Smolenském náměstí, která byla postavena v letech 1948 - 1953. Autory návrhu jsou V. G. Gelfreikh a M. A. Minkus. V původním plánu se nepočítalo s věží, která prý byla přidána na Stalinovo osobní přání. Po Stalinově smrti Minkus žádal po Chruščovovi její odstranění. Nebylo mu vyhověno, údajně se slovy "Nechte věž kde je jako památník Stalinovy hlouposti". Na fasádě visí obrovský sovětský znak, který má plochu 144 metrů čtverečních.

Zdroj: Flickr, nox-am-ruit

V obytném domě na Kudrinském náměstí původně bydleli funkcionáři KSSS a pracovníci leteckého průmyslu. Budova vysoká 160 metrů byla postavena v letech 1950 - 1954 jako poslední ze sedmi moskevských mrakodrapů. Jelikož se nachází v blízkosti americké ambasády, poslední patra byla napěchována odposlouchávací technikou KGB.

Zdroj: Flickr, Sergey Norin

Hotel Leningradskaya, dnes Hilton Moscow Leningradskaya Hotel, je jedním z nejluxusnějších hotelů ve městě a dominantou Komsomolského náměstí. Byl navržen Leonidem Polyakovem a měl se stát nejlepším hotelem v Evropě. Jednu dobu byl dokonce v Guinessově knize rekordů, neboť se zde nacházel největší lustr na světě. Dodnes visí v hotelové hale a na výšku přesahuje sedm podlaží. Polyakov obdržel za svůj návrh Stalinovu cenu, ale o sedm let později o ni přišel. Důvodem bylo, že proinvestoval příliš mnoho peněz. Za stejnou cenu, za kterou byl postavel hotel Leningradskaya o 354 pokojích mělo být možné postavit pokojů 1000. Také bylo shledáno, že obsazenost je okolo 22% a cena lůžka o 50% vyšší, než v nedalekém hotelu Moskva. Mnohé z těchto excesů je možné dodnes vidět v hotelovém interieru, který je nebývale luxusní. Z vnějšku se budova odlišuje od ostatních především barvou. Členění mezi svislými žebry věže je zdobeno tabulkami střídavě vyplněnými rudými keramickými vložkami. Jsou tak zdůrazněny vertikální linie. Hotel byl odkoupen řetězcem Hilton, kompletně zrekonstruován a v roce 2008 znovuotevřen.

Zdroj: Flickr, Clay Gilliand

Administrativní Budova u Červené brány stojí v místě původních moskevských hradeb. Je dílem Alexeje Dushkina, který navrhnul i několik impozantních stanic moskevského metra. Stavba je vysoká 133 metrů a byla dokončena v roce 1952. Je považována za "nejvíce ruskou", protože fasádu zdobí charakteristické elementy ruské architektury 17. století. Původně zde sídlilo ministerstvo dopravního strojírenství SSSR, dnes se tu jsou kanceláře a byty. Návštěvníkovi se může zdát, že je budova nakloněná k jedné straně. Nejedná se o optickou iluzi, ale fakt. Náklon ocelových nosníků byl konstruován tak, aby kompenzoval zmrzlé podloží. Pokud půda roztaje, budova se usadí, ale ne natolik, aby byla dokonale rovně.

Zdroj: Flickr, Steve Haslam

Jak již bylo zmíněno, sláva a věhlas stalinistické architektury prostupoval celým východním blokem a budovy nápadně si podobné je možné najít leckde. Lotyšská akademie věd v Rize je jednou z nich. Jednalo se o první mrakodrap v Lotyšsku a nápadně se podobá moskevské Lomonosově univerzitě. Je vysoká 121 metrů, v 17. podlaží se nachází vyhlídková plošina a vrchol věže zdobí neopomenutelná pěticípá hvězda. Stavba probíhala v letech 1951 - 1961 a byla financována jak nově vzniklými kolchozy, tak "dobrovolnými dary" odečtenými z mezd venkovského obyvatelstva. Mezi místními se vžil název "Stalinův narozeninový dort" a "Kremlin".

Zdroj: Flickr, Jorge Láscar

Velmi podobný je i Palác kultury ve Varšavě.  Polsko ho dostalo jako "Dar národů Sovětského svazu" od Stalina v rámci poválečné obnovy Varšavy. Často je vnímán jako symbol sovětské nadvlády nad Polskem a různorodé pocity v lidech probouzí dodnes. Součástí paláce je několik muzeí a vyhlídkové patro v 30. podlaží 114m nad zemí. Údajně je odsud nejhezčí pohled na Varšavu, protože je to jediné místo, odkud Palác kultury není vidět. Autorem návrhu je Lev Rudněv, který projektoval také budovu Lomonosovy univerzity v Moskvě a Lotyšskou akademii věd v Rize. Stavba byla dokončena v roce 1955 a pracovalo na ní na 3500 dělníků ze Sovětského svazu. 

A nakonec náš pražský hotel International. Původně se jmenoval 
Družba a za jeho postavením stál tehdejší ministr obrany Alexej Čepička. Údajně doufal, že by na slavnostní otevření mohl přijet i sám Stalin. Zpočátku se mělo jednat o řadovou vojenskou ubytovnu, ale účel stavby se v kontextu doby začal postupně měnit. Nakonec se ukázalo, že armáda by nedokázala tak velikou ubytovací kapacitu naplnit a je předimenzovaná i pro ruské delegace. Bylo rozhodnuto, že vznikne "pouze" luxusní hotel. Kromě 254 pokojů a konferenčních prostor pro 400 lidí plány počítaly i s výstavbou protiatomového krytu. Nakonec z něj sešlo a prostor byl přeměněn na šatny zaměstnanců. Stavba byla dokončena v roce 1956 a o rok později převedena pod cestovní kancelář Čedok, která ho provozovala. Mezi obyvateli metropole si vysloužil několik jízlivých názvů od Lomonosovy univerzity, přes Čepičkův barák až po Sen šíleného cukráře.

Tulipán - květina ze stepi, která položila burzu

Tulipány si našinec tradičně spojuje s Holandskem, ale jejich původ je o mnoho tisíc kilometrů východněji v rozlehlé kazašské stepi. Na jaře se rozsáhlá stepní oblast od úpatí Nebeských hor (Ťan-Šan) po Altaj zbarví květy divokých tulipánů. Toto období odpovídalo oslavám jara a nového roku. V Kazachstánu je to Nauryz, v Íránu Nowriz a v Gruzii Navruzi, svátky jara, které vychází ze Zoroastriánské tradice a východní národy je slaví přes 3000 let. V současnosti se termín ustálil kolem 21. března. V Íránu se neobejde bez granátového jablka a v Kazachstánu bez kumysu a tulipánů. V mytologii kočovníků Střední Asie byly symbolem pomíjivosti života. Pozorovali, jak náhle vykvetou a stejně rychle odkvetou a věřili, že v rajské zahradě kvetou věčně. Když nomádi pohřbívali své náčelníky, dávali jim do hrobu zlaté destičky zachycující tulipány.

Dodnes zde můžeme najít až 14 druhů planých tulipánů. Jejich předchůdce se zde objevil asi před 20 milióny let a později  se postupně rozšířil na východ do Číny a Indie, na západ do jižní Evropy a severní Afriky. Dnes známe více než 100 druhů tulipánů, ale nikde jich nepotkáme tolik, jako v jejich domovině. Na zdejších pláních jich na jaře kvete až 35 druhů.



Zdroj: Wikicommons

Za počátek historie tulipánů v Evropě je považován rok 1554, kdy Ogier de Busberq, velvyslanec Ferdinanda I. Habsburského k tureckému sultánovi poslal do Vídně první tulipánové cibulky z Osmanské říše. Brzy se dostaly přes Ausburg do Antverp a Amsterdamu. O jejich popularitu se zasloužil vlámský botanik Carolus Clusius, který na univerzitě v Leidenu založil Hortus Botanicus - nejstarší botanickou zahradu v Nizozemí. V ní vysadil svoji sbírku tulipánových cibulek a brzy zjistil, že jsou rostliny schopné snášet i drsnější podnebí. Tulipánová hvězda začala stoupat. Do té doby nebyla v Evropě známá květina, která by měla tak syté a intenzivní barvy. Staly se symbolem společenského postavení v nezávislém Holandsku, které zažívalo svoji "Zlatou éru" díky lukrativnímu obchodu s Východní Indií. Vznikla nova třída obyvatelstva - bohatí obchodníci. Ti si budovali velkolepá panství obklopená květinovými zahradami, ve kterých se skvěle vyjímaly exotické tulipány, které se brzy staly žádaným luxusem. Bylo vyšlechtěno mnoho odrůd a kdekdo začal s cibulemi obchodovat a spekulovat. A protože cibulek určitého druhu nebylo nikdy dost, ceny rostly do závratných výšin. Zpočátku stála cibulka jeden gulden, zanedlouho se cena vyšplhala až na 1000 guldenů. Svého vrcholu dosáhla tulipánová horečka mezi lety 1636 - 1637. Šlechta, měšťané, sedláci i děvečky - každý obchodoval s cibulemi tulipánů. Lidé začali prodávat půdu a vkládat do tulipánového obchodu celoživotní úspory.



Satira tulipánové mánie od Jana Brueghela staršího

Zatímco v roce 1624 stála jedna cibule vzácného druhu "Semper Augustus" 1.200 holandských guldenů, o rok později již 3.000 guldenů. Roku 1636 dal kupec za cibuli stejného druhu 4.600 guldenů, dvě šedé klisny i s postrojem a nový povoz. Jedna cibule velmi vzácného druhu "Viceroy" byla prodána za 24 vozů s obilím, 8 žírných vepřů, 4 krávy, 4 sudy piva, 1.000 liber másla a několik beček sýra. V roce 1637 vyměnil jistý muž svůj pivovar v Utrechtu v hodnotě 30.000 guldenů
 za tři kusy vzácných cibulí. Davové šílenství dosáhlo bodu zvratu a nabídka převýšila poptávku. Tulipánová bublina splaskla a ceny padly. Mnoho lidí zbankrotovalo, nebo se dostalo do konkurzu. Do vážných potíží se na dlouhou dobu dostalo i celé holandské hospodářství.

Nakonec se květina, která dostala jméno po obráceném tureckém turbanu, neboli tulibanu, stala symbolem Holandska a její středoasijský původ upadl téměř v zapomnění.

Pravěká observatoř pod arménskými horami

V samém srdci Kavkazu, asi 200km na východ od Jerevanu, v arménské provincii Syunik se nachází vskutku záhadné místo. Na rozlehlé náhorní plošině, ve výšce 1770 metrů neznámá civilizace seskupila před 8000 lety přes dvě stovky menhirů do podivných řad, táhlých oblouků a kruhů. Některé z nich měří až 3 metry a váží kolem 10 tun. Zorats Karer, původně Karahunj – v překladu „Kamenný kalendář“ je podle všeho nejstarší observatoří na světě. Oblasti se říká také Arménské Stonehenge, ovšem daleko známější anglické megality jsou o 3500 let mladší. Dokonce i nejstarší doložená civilizace na naší planetě, Sumerská říše, se objevila až 2000 let po tajemných arménských stavitelích. O Sumerech se dodnes neví, odkud přišli, ale lebky arménského typu byly nalezeny i na území jejich říše. Možná odpověď na otázku, odkud jsme přišli a kde je kolébka lidské civilizace leží někde mezi vysokými horami a nekonečnými údolími, pečlivě skryta uprostřed nádherné a divoké kavkazské přírody. 

Kde se vůbec vzal názor, že se jedná o observatoř? V některých menhirech jsou vytesány pravidelné kruhové otvory o průměru kolem 5 centimetrů. Míří na všechny světové strany, ale u několika z nich bylo prokázáno, že jsou nasměrovány do míst, kde se v době arménských učenců nacházelo souhvězdí Labutě. Některé kameny dodnes ukazují jarní a podzimní rovnodennost. Ví se, že stavitelé menhirů věděli, že Země je kulatá a znali její poloměr. Kde přišli lidé mladší doby kamenné k těmto informacím nedá spát mnoha vědcům a lovcům záhad. Paris Herouni, který vedl výzkumy v Karahunj v letech 1994 – 2001 tvrdí, že zde byla před 7500 lety observatoř, pradávná univerzita a chrám zasvěcený bohu slunce Ari. Podle něj staří stavitelé znali Merkur, Venuši, Mars, Satur a Jupiter. Věděli o sluneční soustavě 6000 let před Koperníkem a Galileem. A také upozorňuje na jistou podobnost mezi slovy „Stonehenge“ a „Karahunj“. Nejrozsáhlejší výzkum provedli vědci z mnichovské univerzity v roce 2000. Pod centrálním kruhem z kamenů bez otvorů mimo jiné objevili hroby. Posléze došli k závěru, že se o žádnou observatoř nejedná a v zapadákově poblíž okresního města Sisian se nachází pouze pohřebiště kultury ze střední doby bronzové. Pomyslný most mezi světem živých a mrtvých. Ať tak či onak, určitě se vyplatí při toulkách Arménií toto záhadami opředené místo neminout.

Historické pozadí poloviny šestého století před naším letopočtem
Lidé již asi 3000 let využívali zemědělství, o něco kratší doba uplynula od domestikace prvních zvířat a také uběhlo přibližně 1500 let od založení Jericha. Lidé přestali být závislí na tahu lovné zvěře a mohli se trvale usazovat. To dalo vzniknout nové společenské hierarchii, která nebyla založena na rovnostářském přístupu lovců - sběračů, ale na nových mocenských principech. V českých zemích se objevuje kultura s lineární keramikou.

Na východ od prvního světa,

tedy rozvinuté západní Evropy se dříve rozprostíral svět druhý. Pod dozorem Velkého bratra SSSR jsme také byli jeho součástí a když obr na hliněných nohách padl, obrátili jsme zraky zcela opodstatněně na západ. Bývalý východní blok se postupně stával nezajímavým, až se vzdálil natolik, že ho vnímáme jako monolit. Prostě Rusko a možná nějaká ta odštěpená odnož.
Náš pohled na Společenství nezávislých států není nepodobný pohledu obyvatel USA na nás. Necháme se snadno poškorpit tím, kterak si nás pletou s Čečnou, ale nad slepou mapou středoasijských "stánů" by pravděpodobně mnoho z nás došlo k tomu, že si nemáme vůbec co vyčítat. Jde vůbec skoro nic nevědět o území, které zabírá bezmála 15% světové souše?
Bezpochyby jde, ale je to veliká škoda. Na východ od nás totiž je co vidět. Ať už jsou to "profláklejší" atrakce, jako Transsibiřská magistrála, Černobyl a Lenin v Moskvě, nebo ty skrytější, či více a méně bizarní projekty sovětských vědců a budovatelů, východní blok je všechno možné, jenom ne monolit. Bohatá směs národů, etnik, náboženství, dlouhá historie a rozmanitá příroda určitě stojí za bližší pohled.

Jezero Pyaozero, Karélie, Rusko. Zdroj: Flickr, Sergey Norin