Dlouhá cesta od monarchie k socialismu

Osmanská móda 19. století

První revoluční vlna se převalila přes Valašsko v roce 1821. Jejím vůdcem byl nepříliš významný bojar Tudor Vladimirescu. Povstání bylo v první řadě namířeno proti Řekům, kteří vykupovali valašské produkty za nižší ceny, než by za ně bývali dostali na západě. Vladimirescu se sice stal pánem Bukurešti, ale v podstatě jedno zlo nahradilo druhé. Rolníci dál platili vysoké daně, ale statkáři byli osvobozeni. Rumunskem se rychle šířily myšlenky Velké francouzské revoluce. Díky příbuznosti rumunštiny a francouzštiny odjížděli bojarští synové často studovat do Paříže. Odtamtud přiváželi díla Voltaira, Rousseaua a Montesquiena. Intelektuálové z Bukurešti a Jasů často jezdívali do Francie a hojně se inspirovali ve všech aspektech života. Rumunská města se během dvaceti let zcela změnila. Obyvatelé odložili osmanské "východní šaty" a začali se oblékat podle vídeňské a petrohradské módy. Bojaři začali ve velkém pěstovat pšenici a posílali plně naložené čluny proti proudu Dunaje na západ. Zpátky se vracela spousta západního zboží - nábytek, doutníky a látky. V prostředí dramatických společenských změn se zrodila myšlenka společného občanství pro občany Valašska a Moldávie. Spolu s ní přišla idea rumunské národnosti na základě společného kulturního dědictví. V revolučním roce 1848 došlo k pokusu o převrat i v Rumunsku, nicméně nebyl úspěšný a snahy o sjednocení ve společném státě s centrem v Bukurešti zastavilo rozhodnutí Centrálních mocností.

Karel I., zdroj: Wikicommons

Po neúspěšné revoluci bylo Valašsko i Moldávie nadále pod osmanskou nadvládou a zatížené vysokými daněmi. Snahy o autonomii sílily a v roce 1859 si obě knížectví zvolila společného domnitora - Alexandra Ioana Cuzu. Tím vznikla Spojená knížectví Valašska a Moldávie, která byla oficiálně posvěcena o tři roky později. Cuza zavedl mnohé reformy. Znárodnil rozsáhlé pozemky Rumunské pravoslavné církve jako pojistku odluky církve od státu. Zavedl moderní zákoník inspirovaný francouzským a pruským právem, který umožňoval jako nejtvrdší trest nucené práce. Trest smrti a jakákoli krutost byly zakázány. Zemědělská reforma inspirovaná Napoleonem III. mu však zlomila vaz a v roce 1866 byl sesazen. Po rumunském "pročesávání Evropy a hledání volných princů" byla knížecí koruna nabídnuta Karlovi z rodu Hohenzollern-Sigmaringen, který přijal. Do Rumunska se vydal inkognito vlakem, leč na hranicích koleje končily, takže dál pokračoval vozem. V Bukurešti ho přivítaly bouřlivé ovace. Následná Rusko-turecká válka v letech 1877-1878 přinesla Rumunsku nezávislost na Osmanské říši a 10. května 1882 bylo vyhlášeno Rumunské království. Karel byl korunován králem jako Karel I.

Velké Rumunsko , zdroj: Wikicommons

Přestože tomu rodinné vazby na Prusko nenasvědčovaly, vstoupilo Rumunsko v srpnu 1916 do 1.světové války na straně Dohody. Zpočátku se rumunům podařilo obsadit velkou část Sedmihradska, později se však situace obrátila a Ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. To bylo nucené podepsat mír s Německem, protože nebylo schopné ve válce pokračovat. Po válce se k Rumunskému království připojilo Sedmihradsko s Banátem, Bukovina a Besarábie. Vzniklo tak meziválečné Velké Rumunsko, které bylo liberální konstituční monarchií. Pod vlivem vzestupu nacionalismu a fašismu ve zbytku Evropy se však situace začala na konci 30. let dramaticky měnit. V roce 1937 získala ve všeobecných volbách 15% fašistická Železná garda, což byl začátek přerodu v monarchistickou diktaturu pod vládou Karla II., který zrušil parlamentní systém. Přesto si Rumunsko drželo v 2. světové válce velmi dlouho neutrální pozici. V roce 1940 země ztratila Severní Besarábii a Bukovinu a Karel II. byl nucen abdikovat ve prospěch svého syna Michala a odejít do exilu.

Ion Antonescu, zdroj: Wikicommons

Michal I. byl korunován 6. září 1940. Fakticky neměl téměř žádné pravomoci a nejvlivnějším mužem ve státě byl samozvaný Vůdce (Conducător), předseda vlády a Železné gardy Ion Antonescu. Pod jeho velením se prohloubila spolupráce mezi Bukureští a Berlínem. Rumunsko přistoupilo na stranu Osy v listopadu 1940 a ze všech německých spojenců se angažovalo na východní frontě nejvíce a to jak při operacích v Černém moři, tak na zemi i v leteckých bitvách. Antonescu byl také odpovědný za životy přibližně 400 000 besarabských, ukrajinských a rumunských Židů a Romů. Přesto je relativně atypickým představitelem nacismu, protože upřednostňoval spíše majetkové perzekuce a narozdíl od zbytku nacistické Evropy odmítl Konečné řešení židovské otázky. V konfrontaci s obrovskými ztrátami na Východní frontě se v roce 1944 Antonescu neprůkazně pustil do jednání se Spojenci. Nebyl však dostatečně rychlý, aby zabránil opozici, která se utvořila kolem Michala I. v plánování a uskutečnění převratu. V srpnu 1944 byl Antonescu zatčen, krátce internován v Sovětském svazu a poté navrácen do Rumunska. Tam už ho čekal jen lidový soud a poprava.

Michal I., na svatbě prince Williama

Rumunsko tak přešlo na stranu Spojenců a Michal I. byl opět na krátký čas plnohodnotným vládcem. Byl vyznamenán Harrym Troomanem i Stalinem, ale nad jeho panováním se pomalu stahovala mračna. V roce 1945 se vlády ujala Komunistická strana Rumunska. Následujícího roku byl poslední král za Železnou oponou se zbraní u hlavy donucen abdikovat. Brzy na to se uchýlil do Londýnského a později Švýcarského exilu. Návrat mu byl umožněn až v roce 1992 a dnes žije střídavě v Rumunsku a Švýcarsku. V den královy abdikace 30. prosince 1947 byla vyhlášena Rumunská socialistická republika. Zdálo se, že začíná budování lepších zítřků. Ve skutečnosti si rumuni od diktatury na dlouho neoddychli. Nacistickou perzekuci vystřídala stalinistická v čele s generálním tajemníkem Komunistické strany Rumunska Gheorge Gheorgiem Dejem. Syn z chudé dělnické rodiny si kádrový profil vylepšil tím, že byl za Antonescovy diktatury vězněn v koncentračním táboře za účast na komunistickém pochodu železničářů. Podařilo se mu však utéct a dál úspěšně působit ve Straně.

Dunajsko-černomořský kanál, zdroj: Wikicommons

Když se v roce 1947 dostal k moci zahájil stalinistické čistky při kterých svému sovětskému vzoru zdárně šlapal na paty a občas ho i překonal. Nechal vybudovat několik pracovních táborů, kam internoval nejprve předválečné podnikatele, duchovní a inteligenci a pokračoval rolníky. To vyvolalo obzvláště na venkově vlnu odporu. Formovaly se ozbrojené partyzánské skupinky, které se skrývaly v lesích. Docházelo k povstáním a přestřelkám s tajnou policií - Securitate. Největším Dejovým projektem bylo zahájení stavby Dunajsko-Černomořského kanálu v roce 1949, který zkrátil trasu z města Cernavoda do černomořského přístavu v Constantě z původních 400km na 64. Západ sí lámal hlavu se strategickým využitím kanálu a Rumunsko se chvástalo spoluprácí mezi národy. Ve skutečnosti vyrostl u městečka Cernavoda gigantický pracovní tábor a režim měl kam odkládat nežádoucí občany. V roce 1952 provozovala vláda pod zástěrkou "Pracovních zdrojů ministerstva vnitra" 14 táborů, ve kterých držela 19 000 vězňů, 20 000 civilních pracovníků a 18 000 "dobrovolných branců". V roce 1951 se zoufalý vězeň v jednom z táborů Dunajsko-černomořského kanálu vrhnul proti ostnatému drátu a byl zastřelen. O incidentu referovala BBC, CNN a další západní stanice. Bylo zahájeno vyšetřování, aby se režim zbavil odpovědnosti. Brzy poté zemřel Stalin, SSSR přestal Rumunsko podporovat a stavba kanálu byla na dlouhá léta zastavena. Po odhalení Stalinova Kultu osobnosti začal Dej oscilovat mezi východem a západem. Navázal diplomatické vztahy se západní Evropou i USA a položil základy relativně nezávislé pozice Rumunska ve východním bloku. Represe přesto neustávaly a jeho režim byl daleko tvrdší, než v jiných "lidových demokraciích" včetně Titovy Jugoslávie. V březnu 1965 Gheorge Gheorghiu Dej zemřel na rakovinu. Vlády se ujal sedmačtyřicetiletý Nicolae Ceaușescu a Rumuni zas doufali, že bude líp..

Valašsko, Moldávie a Sedmihradsko

Podoba Rumunska jak jí známe dnes je výsledkem poválečného uspořádání Evropy. S dělením na historické regiony Valašsko, Moldávie a Sedmihradsko se však setkáváme dodnes.

Rumunsko v na počátku 17. století, Zdroj: Wikicommons

 

Sedm hradů na půli cesty mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší

Transylvánie, v překladu Země za lesy je nám pravděpodobně nejznámější díky hraběti Drakulovi.Ten je dnes nejvýraznějším transylvánským vývozním artiklem, ač místní z toho prý nadšení nejsou. Rozkládá se na západě Rumunska a v současnosti pod ní spadají i regiony Banát, Krišana a Maramureș. 

Po porážce dáckého krále Decebala se zde nacházely římské osady, například Napoca (odtud Cluj-Napoca) a Apulum (Alba Iulia). Poté se tudy prohnali Vizigóti, Hunové, Avaři, Slované a na konci 10. století území dobyli Maďaři pod vedením uherského krále Štěpána I. Svatého. Až do roku 1526 tak byla Transylvánie autonomním knížectvím pod nadvládou Uherského království. 
Název Sedmihradsko - Siebenburgen je odvozen od sedmi hradů, které zde založil Řád německých rytířů. V roce 1211 pozval řádové bratry do Transylvánie uherský král Ondřej II. Nabídnul jim území Burzenlandu (jihovýchod Sedmihradska), kde měli bojovat proti Kumánským nájezdníkům, zalidňovat zdejší kraje a hlásat velikost Uherského království. Odměnou jim byla částečná autonomie a právo razit mince. Jejich působení nebylo dlouhé, ale o to více toho stihli. Založili oněch sedm hradů, které dodnes připomíná sedm věží s cimbuřím v sedmihradské erbu. Jsou to Herrmannstadt (Sibiu), Kronstadt (Brașov), Bistritz (Bistrița), Schäßburg (Sighișoara), Mühlbach (Sebeș), Broos (Orăștie) a Klausenburg (Cluj-Napoca). Zdejší pustiny zalidnili pomocí saského obyvatelstva, které sem pozvali. Sedmihradští sasové začali brzy udávat směr a rumuni se na dlouhá staletí stali občany druhé kategorie ve své vlastní zemi. V roce 1225 byli Němečtí rytíři neslavně vyhnáni, neboť král zjistil, že ho chtějí za pomoci papeže zbavit moci a založit Řádový stát. O rok později je velmi neprozřetelně pozval Konrád I. Mazovský do Polska, kde měli chránit prusko-mazovské pohraničí před nájezdy pohanů. O osm let později byl na světě dobře organizovaný a značně rozpínavý Německý řádový stát a trvalo dalších 200 let, než se s ním Evropa vypořádala. Česká republika se v jistém slova smyslu nevypořádala dodnes a dlouhá léta vede  spor o hrad Bouzov.

Mapa Transylvánie z roku 1609

Balkán byl nárazníkovým pásmem mezi Osmanskou říší a Evropou, takže boj s Turkem se zde táhne dějinami jako červená nit. V Sedmihradsku 15. století se jako jeden z mála dokázal nájezdům ubránit Jan Hunyády, který neváhal okoukat západní novinky a osvojil si husitský způsob boje. Okolní země se staly útočištěm nejednoho českého kališníka a "Hnutí husitské se rozšířilo na území rumunském mezi nižšími vrstvami a nabylo tak povahy hnutí lidového jako v zemích českých. Tak husitské hnutí zapustilo mnohem silnější kořeny, než v sousedním Německu a Polsku a nepodařilo se žádnému inkvizitorovi 15. století zhubiti husitské hlavy ani v Sedmihradsku, ani v sousedním knížectví Moldavském." Jeho vítězné tažení ukončila až Třetí bitva  na Kosově poli, kde byl poražen. Dalším historickým mezníkem byla bitva u Moháče, která se udála v roce 1526. Nužno dodat, že v té době jak Českému, tak Uherskému království vládl Ludvík Jagellonský, který padl. Na český i uherský trůn tak nastoupili Habsburkové a Sedmihradské knížectví se stalo vazalem Osmanské říše. Na konci 17. století připadlo Sedmihradsko Habsburské říši, pod kterou spadalo až do konce 1. světové války, kdy se připojilo k nezávislému Rumunsku.

Osmanská expanze, Zdroj: Wikicommons

 

Valaši, Velšané a Vlaši

Valašsko v Norimberské kronice, 1493

Historické Valašsko se rozkládá na jihovýchodě Rumunska. Ohledně původu slova "Valach" existují minimálně dvě teorie. Podle jedné hledali po vpádu Slovanů původní dáko-románské a thráko-románské kmeny útočiště v horách na jihovýchodě Balkánu. Jejich potomci byli známi jako Walachi. Podle druhé teorie je termín odvozený od gótského slova Valha znamenající cizí. Ostatně s Velšany, Valachy a Vlachy se setkáváme po celé Evropě. Kusé středověké zkazky mluví o "divokých bojovnících ze severu" a "uherských nevěřících". Valašský odpor pocítil na vlastní kůži dokonce i Fridrich Barbarossa, když se s nimi střetl při tažení do Svaté země u srbského Niš.
Valašské knížectví vzniklo v polovině 14. století díky Besarábovi I. Valašskému, zakladateli dynastie Besarábů, která se udržela až do 17. století. Do počátku 16. století bylo Valašsko formálně závislé na Uherském království, přičemž platilo tribut Turkům. Po osudné bitvě u Moháče se mince otočila a stalo vazalem Osmanské říše stejně jako Sedmihradsko. Od konce 18. století bylo několikrát okupováno Ruským impériem, čemuž učinila přítrž až ruská porážka v Krymské válce. Tím se Valašsku naskytla jedinečná příležitost a spolu se sousední Moldávií vyhlásilo v roce 1859 Spojená knížectví Valašska a Moldávie, která se stala základem pro Rumunský stát založený o dva roky později.

Moldávie není Moldavsko

Moldávie za vlády Bogdana I.

Moldávie leží na severovýchodě Rumunska mezi Karpaty a řekou Dněstr. Je součástí Rumunska, Moldavska a Ukrajiny. Území bylo od roku 1276 v područí Mongolů, avšak mongolský vliv v průběhu času slábnul a v polovině 14. století se zde pod vlivem Uherska zformovalo Moldavské knížectví. Jeho účelem bylo tvořit bariéru mezí Tatary a Uherským královstvím. Knížectví se však velmi brzy postavilo uherské nadvládě a stalo se nezávislým pod vládou Bogdana I. Nezávislost vydržela 130 let, přesněji do roku 1489, kdy Moldávie balancující a bránící se agresi Polska, Uherska i Osmanské říše nakonec padla pod Osmanskou nadvládu. 

V roce 1792 si Ruské impérium uzmulo část Moldávie na východ od řeky Prut. Historická hranice se zachovala do současnosti, kdy řeka tvoří hranici mezi Rumunskem a Moldavskem. V roce 1829 získala Moldávie od Osmanské říše samosprávu a o 30 let později spojila území na západ od řeky Prut s Valašskem, aby vytvořila základ pro nezávislé Rumunsko. Oblast na východ od řeky Prut čekala ještě bouřlivější historie. Od roku 1792 byla součástí Ruska jako Besarábie, po 1. světové válce navrácena Rumunsku a v roce 1940 opět okupována Ruskem, aby následující rok připadla Rumunsku a v roce 1944 byla s konečnou platností připojena k Sovětskému svazu. Severní a jižní Besarábie se stala součástí Ukrajinské SSR a centrální část byla sloučena s Podněstřím, přičemž vznikla Moldavská SSR, ve které Sovětský svaz dbal o probouzení národní identity Moldavanů.

Stručná historie Podněstří

Po rozpadu Sovětského svazu získala Moldavská SSR samostatnost, čímž vzniklo Moldavsko. Obyvatelé v referendu v roce 1994 navzdory očekávání odmítli spojení s Rumunskem. Úředním jazykem je moldavština, která bývá považována za archaický dialekt rumunštiny. Až do konce 20. století se používala cyrilice. Součástí Moldavska je však i od sovětského stolu připojené Podněstří, kde byly ruské vlivy ještě daleko silnější, než ve zbytku Moldavské SSR a většina obyvatel mluvila rusky. Odtržení Moldavské SSR od Sovětského svazu většina států uznala. Samostatnost Podněstří však uznávají jenom separatistické republiky Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach. Na mnoholetý zamrzlý konflikt tak bylo zaděláno. Nad Podněstřím dnes drží ochrannou ruku Rusko a v Tiraspolu funguje jediná komunistická vláda na světě. Vydává vlastní doklady i peníze, disponuje armádou, soudní i zákonodárnou silou a řešení je v nedohlednu.

Rumunsko - krásná země se strašnou pověstí

Rumunsko má u nás tak strašlivou pověst, že už to snad horší být nemůže. Údajně můžete mluvit o štěstí, pokud vás při návštěvě jenom okradou. A vlastně, kdo by tam lezl. Samej cikán, vekslák a zloděj. Prostě peklo na zemi. Negativní reklama taky reklama, ale cestovní ruch z ní nevyžije. Takže tu je ještě protipól. Lidé, kteří pod heslem "kdo nevěří ať tam běží" ty údajně hrůzostrašné kraje navštívili a mluví jinak. Básní o nádherné zemi, milých lidech, majestátních horách, čistém moři, a nezničené přírodě. Ke všemu jsem to byla většinou já, kdo mířil do nějaké zdánlivě příšerné a necivilizované země a snažil se šířit osvětu. Samozřejmě jsou na světě místa, kam by mě nikdo nedostal ani bagrem, ale sbalit fidlátka před členským státem Evropské unie? To mi trochu zavánělo osobami, které mne zrazovaly před muslimskými radikály na jihu Kavkazu a hladomorem v Kyjevě. Což bylo na moje ego trochu moc a rozhodla jsem se k tomu, co obvykle podobným hysterikům radím - přečíst, zjistit, bez emocí posoudit. Netrvalo dlouho a bylo vymalováno. Dokonce i doma byla vize prázdnin na Balkáně přijata s klidem a konstatováním: "Tam tě maximálně okradou." Znaje příběh, kterak moje maminka jela vlakem z kraje 70. let do Constanty k moři, vcelku jsem se podivila. Pointou celé dovolené totiž bylo to, že ubytování v rodinách spočívalo v tom, že se rodina na noc ubytovala pod kuchyňským stolem a hosté v jejich postelích. Během pobytu jim byly v rámci folklóru prolustrovány kufry a zabaveno vše, co v rumunském socialistickém ráji nebylo k dostání. Třeba punčochy a spodní prádlo. A to bylo v době, kdy na tom Rumuni ještě nebyli tak špatně.

Výzva zněla jasně - dva a půl týdne napříč Rumunskem, pěkně nízkonákladově vlakem a autobusem. Od nejlepšího českýho festivalu v Rumunsku až k Černému moři, přes legendami opředenou Transylvánii a nejkrásnější podzemní místo na světě, které nikdo nezná, zase zpátky. Sečteno a podtrženo, poctivých 3500 km. Při střízlivém uvažování se jako největší bezpečnostní riziko jevily volně pobíhající psí smečky a Banátská višňovka.
Protože na utváření každého národa a státu mají nemalý vliv dějiny, nedá se ani Rumunsko pochopit bez alespoň minimálního vhledu do jeho minulosti a základních reálií. Země je to veliká skoro jako Británie a o něco málo větší, než Bělorusko. Žije tu asi 20 milionů obyvatel, takže hustota zalidnění není nijak vysoká. O to pestřejší je národnostní složení. Vedle 89% Rumunů zde najdeme i 6,7% Maďarů, 2,5% Romů, Němce a Rusy, neboli Lipovany. Rumuni údajně nevnímají národní identitu jako příslušnost k rumunskému etniku, ale je otázka, co je na tom pravdy. Problémů s maďarskou menšinou nebylo málo. Každopádně toleranci mají určitě vysokou, jelikož od roku 2014 je rumunským prezidentem bývalý předseda Demokratického fóra rumunských Němců Klaus Iohannis.

Rumuni odvozují svůj původ od Římanů, kteří zde však pobyli kratší dobu, než v Británii. Odtud pochází název Romania. Před Římany tu bývalo Dácké království, které bylo v podstatě vazalem Římské říše. Bohužel se nechovalo tak, jak by si římané od vazala představovali, takže došlo na Dácké války, které zaplnily nejednu stránku učebnic dějepisu. Výsledkem byla v roce 106 n.l. porážka krále Decebala, který si údajně raději sám prořízl hrdlo, než aby padl do zajetí. Dácie se stala součástí Říma a císař Traján nechal na skálu naproti dnešní Dubové vytesat památní desku. Jmenuje se Tabula Traiana a stručný popis císařových hrdinských činů se na ní dochoval dodnes. Stejně jako vyobrazení dáckých válek na Trajánově sloupu v Římě. Je to jeden z mála zdrojů, a dost možná jediný, ze kterého můžeme vyčíst, jak se Dákové oblékali a jiné detaily z jejich života. Římané získali dobytím Dacie ohromnou kořist čítající takřka neomezené zdroje dřeva a kožešin z tamních hlubokých lesů. Dákové také nebyli žádnými primitivními barbary a těžili sůl, měď, kámen a měli rozvinuté zemědělství. Co se s nimi po dobytí jejich království stalo, nikdo neví a vědci se pouze dohadují. Pravděpodobně došlo k rozsáhlé romanizaci, kdy se ze záznamů vytratila například tradiční dácká jména. Jiné jazykové stopy ale žily dál a přežily až dodnes. Jsou jimi slova, která se údajně dostala z dáčtiny do valašštiny a spolu s valachy, kteří přišli v 16. století z rumunského Valašska do toho českého, také do češtiny. Kupříkladu vatra, bača, bryndza a některá další.
Po pádu Západořímské říše nastal v Evropě všeobecný zmatek a úpadek, podpořený stěhováním národů. Období od 5. do 10. století není nazýváno dobou temna nadarmo a jako jedna z příčin neslavných časů je označováno i nastupující křesťanství. Od pádu Říma mnoho vody uplynulo, než se objevily první psané zmínky o tom, jak vypadala oblast dnešního Rumunska. Celý středověk a velkou část novověku zde fungovaly vedle sebe tři regiony - Moldávie, Valašsko a Transylvánie (Sedmihradsko). Jejich spletitá a zdánlivě na sobě nezávislá historie vydá na samostatný článek. V Evropském kontextu závisí téměř všechno na všem a dějiny jednoho státu je třeba vnímat v širších souvislostech.

Okolo Polska - Westerplatte a Gdaňské loděnice

Pokud vás omrzí uličky starého města, je tu jedno z hlavních lákadel na krátký výlet za historií vcelku nedávnou. V těsné blízkosti Gdaňsku se nachází poloostrov Westerplatte, kde oficiálně začala 2. světová válka. Přímo naproti němu jsou Gdaňské loděnice, kolébka hnutí Solidarita.
Na Westerplatte se dá dojet pohodlně lodí po Mrtvé Visle, což určitě není na škodu a projížďka je to pěkná. Lodě odjíždí od přístaviště blízko Starého jeřábu (Żuraw) a cena je rozumná.

Poloostrov býval součástí Pomořanského koridoru, který odděloval Polsko od Pruska a představoval jediné spojení Polska s mořem. Stávala zde pevnost, která však byla po první světové válce zbourána. Od roku 1925 se zde nacházel malý oddíl na ochranu překládaných vojenských materiálů. Nesměli však mít žádnou těžkou výzbroj ani stavět opevnění a Gdaňské úřady měly oprávnění kontrolovat, zda je jejich nařízení dodržováno. Přesto Poláci tajně po nocích vyztužili stěny zdejších budov a za pomoci lsti posílili místní posádku. Každou neděli totiž vojáci dostávali propustku, aby mohli vyrazit do Gdyně, kam je vozil malý parník polského námořnictva. Vyrážel vždy ráno z Westerplatte a večer se vracel, přičemž příslušník gdaňské policie vždy spočítal, jestli se vrací stejný počet vojáků, jako odjel. Ranním spojem do Gdyně však necestovali vojáci, ale civilní zaměstnanci, kterých bylo na Westeplatte kolem třicítky, převlečení do vojenských uniforem. Svoje civilní oblečení si vezli v kufru. Večer místo nich odjeli z Gdyně noví vojáci a civilní zaměstnanci dojeli druhý den na Westeplatte přes Gdaňsk tramvají. 

1. září 1939 zde padly první výstřely 2. světové války, když německá bitevní loď Schleswig-Holstein začala bez oficiálního vyhlášení války ostřelovat polské skladiště na Westerplatte. Poté na skladiště zaútočily jednotky gdaňských SS, které se obráncům Westerplatte podařilo odrazit. Po následujících sedm dní se 189 polských vojáků pod velením Henryka Sucharského bránilo německé přesile. Kapitulovali až 7.září ve čtvrt na deset ráno kvůli vyčerpání vojska a stavu zraněných. Během bojů padlo 17 vojáků a 80 dalších bylo raněno. Ztráty na straně nepřítele dosáhly čtyř set mužů. Obránci Westerplatte jsou dnes národními hrdiny a celý poloostrov je koncipován jako "památník na volném prostoru". Kromě pomníku obránců zde najdeme i rozvaliny bunkrů a zbytky polské kasárny. Celým poloostrovem vás provede naučná stezka "Westerplatte education path". Kromě mnoha tabulí s anglickým a polským textem si můžete i naskenovat QR kódy pro audioprůvodce. 

V areálu Gdaňských loděnic se v roce 2014 otevřelo Evropské centrum Solidarity, které doslova praská ve švech.Návštěvníky láká na expozice  o samotném hnutí Solidarita i pádu komunismu v Evropě. Snaží se být také živoucím centrem, takže se zde konají i krátkodobé výstavy, přednášky a kongresy.