Valašsko, Moldávie a Sedmihradsko

Podoba Rumunska jak jí známe dnes je výsledkem poválečného uspořádání Evropy. S dělením na historické regiony Valašsko, Moldávie a Sedmihradsko se však setkáváme dodnes.

Rumunsko v na počátku 17. století, Zdroj: Wikicommons

 

Sedm hradů na půli cesty mezi křesťanskou Evropou a Osmanskou říší

Transylvánie, v překladu Země za lesy je nám pravděpodobně nejznámější díky hraběti Drakulovi.Ten je dnes nejvýraznějším transylvánským vývozním artiklem, ač místní z toho prý nadšení nejsou. Rozkládá se na západě Rumunska a v současnosti pod ní spadají i regiony Banát, Krišana a Maramureș. 

Po porážce dáckého krále Decebala se zde nacházely římské osady, například Napoca (odtud Cluj-Napoca) a Apulum (Alba Iulia). Poté se tudy prohnali Vizigóti, Hunové, Avaři, Slované a na konci 10. století území dobyli Maďaři pod vedením uherského krále Štěpána I. Svatého. Až do roku 1526 tak byla Transylvánie autonomním knížectvím pod nadvládou Uherského království. 
Název Sedmihradsko - Siebenburgen je odvozen od sedmi hradů, které zde založil Řád německých rytířů. V roce 1211 pozval řádové bratry do Transylvánie uherský král Ondřej II. Nabídnul jim území Burzenlandu (jihovýchod Sedmihradska), kde měli bojovat proti Kumánským nájezdníkům, zalidňovat zdejší kraje a hlásat velikost Uherského království. Odměnou jim byla částečná autonomie a právo razit mince. Jejich působení nebylo dlouhé, ale o to více toho stihli. Založili oněch sedm hradů, které dodnes připomíná sedm věží s cimbuřím v sedmihradské erbu. Jsou to Herrmannstadt (Sibiu), Kronstadt (Brașov), Bistritz (Bistrița), Schäßburg (Sighișoara), Mühlbach (Sebeș), Broos (Orăștie) a Klausenburg (Cluj-Napoca). Zdejší pustiny zalidnili pomocí saského obyvatelstva, které sem pozvali. Sedmihradští sasové začali brzy udávat směr a rumuni se na dlouhá staletí stali občany druhé kategorie ve své vlastní zemi. V roce 1225 byli Němečtí rytíři neslavně vyhnáni, neboť král zjistil, že ho chtějí za pomoci papeže zbavit moci a založit Řádový stát. O rok později je velmi neprozřetelně pozval Konrád I. Mazovský do Polska, kde měli chránit prusko-mazovské pohraničí před nájezdy pohanů. O osm let později byl na světě dobře organizovaný a značně rozpínavý Německý řádový stát a trvalo dalších 200 let, než se s ním Evropa vypořádala. Česká republika se v jistém slova smyslu nevypořádala dodnes a dlouhá léta vede  spor o hrad Bouzov.

Mapa Transylvánie z roku 1609

Balkán byl nárazníkovým pásmem mezi Osmanskou říší a Evropou, takže boj s Turkem se zde táhne dějinami jako červená nit. V Sedmihradsku 15. století se jako jeden z mála dokázal nájezdům ubránit Jan Hunyády, který neváhal okoukat západní novinky a osvojil si husitský způsob boje. Okolní země se staly útočištěm nejednoho českého kališníka a "Hnutí husitské se rozšířilo na území rumunském mezi nižšími vrstvami a nabylo tak povahy hnutí lidového jako v zemích českých. Tak husitské hnutí zapustilo mnohem silnější kořeny, než v sousedním Německu a Polsku a nepodařilo se žádnému inkvizitorovi 15. století zhubiti husitské hlavy ani v Sedmihradsku, ani v sousedním knížectví Moldavském." Jeho vítězné tažení ukončila až Třetí bitva  na Kosově poli, kde byl poražen. Dalším historickým mezníkem byla bitva u Moháče, která se udála v roce 1526. Nužno dodat, že v té době jak Českému, tak Uherskému království vládl Ludvík Jagellonský, který padl. Na český i uherský trůn tak nastoupili Habsburkové a Sedmihradské knížectví se stalo vazalem Osmanské říše. Na konci 17. století připadlo Sedmihradsko Habsburské říši, pod kterou spadalo až do konce 1. světové války, kdy se připojilo k nezávislému Rumunsku.

Osmanská expanze, Zdroj: Wikicommons

 

Valaši, Velšané a Vlaši

Valašsko v Norimberské kronice, 1493

Historické Valašsko se rozkládá na jihovýchodě Rumunska. Ohledně původu slova "Valach" existují minimálně dvě teorie. Podle jedné hledali po vpádu Slovanů původní dáko-románské a thráko-románské kmeny útočiště v horách na jihovýchodě Balkánu. Jejich potomci byli známi jako Walachi. Podle druhé teorie je termín odvozený od gótského slova Valha znamenající cizí. Ostatně s Velšany, Valachy a Vlachy se setkáváme po celé Evropě. Kusé středověké zkazky mluví o "divokých bojovnících ze severu" a "uherských nevěřících". Valašský odpor pocítil na vlastní kůži dokonce i Fridrich Barbarossa, když se s nimi střetl při tažení do Svaté země u srbského Niš.
Valašské knížectví vzniklo v polovině 14. století díky Besarábovi I. Valašskému, zakladateli dynastie Besarábů, která se udržela až do 17. století. Do počátku 16. století bylo Valašsko formálně závislé na Uherském království, přičemž platilo tribut Turkům. Po osudné bitvě u Moháče se mince otočila a stalo vazalem Osmanské říše stejně jako Sedmihradsko. Od konce 18. století bylo několikrát okupováno Ruským impériem, čemuž učinila přítrž až ruská porážka v Krymské válce. Tím se Valašsku naskytla jedinečná příležitost a spolu se sousední Moldávií vyhlásilo v roce 1859 Spojená knížectví Valašska a Moldávie, která se stala základem pro Rumunský stát založený o dva roky později.

Moldávie není Moldavsko

Moldávie za vlády Bogdana I.

Moldávie leží na severovýchodě Rumunska mezi Karpaty a řekou Dněstr. Je součástí Rumunska, Moldavska a Ukrajiny. Území bylo od roku 1276 v područí Mongolů, avšak mongolský vliv v průběhu času slábnul a v polovině 14. století se zde pod vlivem Uherska zformovalo Moldavské knížectví. Jeho účelem bylo tvořit bariéru mezí Tatary a Uherským královstvím. Knížectví se však velmi brzy postavilo uherské nadvládě a stalo se nezávislým pod vládou Bogdana I. Nezávislost vydržela 130 let, přesněji do roku 1489, kdy Moldávie balancující a bránící se agresi Polska, Uherska i Osmanské říše nakonec padla pod Osmanskou nadvládu. 

V roce 1792 si Ruské impérium uzmulo část Moldávie na východ od řeky Prut. Historická hranice se zachovala do současnosti, kdy řeka tvoří hranici mezi Rumunskem a Moldavskem. V roce 1829 získala Moldávie od Osmanské říše samosprávu a o 30 let později spojila území na západ od řeky Prut s Valašskem, aby vytvořila základ pro nezávislé Rumunsko. Oblast na východ od řeky Prut čekala ještě bouřlivější historie. Od roku 1792 byla součástí Ruska jako Besarábie, po 1. světové válce navrácena Rumunsku a v roce 1940 opět okupována Ruskem, aby následující rok připadla Rumunsku a v roce 1944 byla s konečnou platností připojena k Sovětskému svazu. Severní a jižní Besarábie se stala součástí Ukrajinské SSR a centrální část byla sloučena s Podněstřím, přičemž vznikla Moldavská SSR, ve které Sovětský svaz dbal o probouzení národní identity Moldavanů.

Stručná historie Podněstří

Po rozpadu Sovětského svazu získala Moldavská SSR samostatnost, čímž vzniklo Moldavsko. Obyvatelé v referendu v roce 1994 navzdory očekávání odmítli spojení s Rumunskem. Úředním jazykem je moldavština, která bývá považována za archaický dialekt rumunštiny. Až do konce 20. století se používala cyrilice. Součástí Moldavska je však i od sovětského stolu připojené Podněstří, kde byly ruské vlivy ještě daleko silnější, než ve zbytku Moldavské SSR a většina obyvatel mluvila rusky. Odtržení Moldavské SSR od Sovětského svazu většina států uznala. Samostatnost Podněstří však uznávají jenom separatistické republiky Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach. Na mnoholetý zamrzlý konflikt tak bylo zaděláno. Nad Podněstřím dnes drží ochrannou ruku Rusko a v Tiraspolu funguje jediná komunistická vláda na světě. Vydává vlastní doklady i peníze, disponuje armádou, soudní i zákonodárnou silou a řešení je v nedohlednu.

Zdroje: K. W. Treptow - Dějiny Rumunska, M. Glenny - Balkán a vševědoucí Wikipedie