Dlouhá cesta od monarchie k socialismu

Osmanská móda 19. století

První revoluční vlna se převalila přes Valašsko v roce 1821. Jejím vůdcem byl nepříliš významný bojar Tudor Vladimirescu. Povstání bylo v první řadě namířeno proti Řekům, kteří vykupovali valašské produkty za nižší ceny, než by za ně bývali dostali na západě. Vladimirescu se sice stal pánem Bukurešti, ale v podstatě jedno zlo nahradilo druhé. Rolníci dál platili vysoké daně, ale statkáři byli osvobozeni. Rumunskem se rychle šířily myšlenky Velké francouzské revoluce. Díky příbuznosti rumunštiny a francouzštiny odjížděli bojarští synové často studovat do Paříže. Odtamtud přiváželi díla Voltaira, Rousseaua a Montesquiena. Intelektuálové z Bukurešti a Jasů často jezdívali do Francie a hojně se inspirovali ve všech aspektech života. Rumunská města se během dvaceti let zcela změnila. Obyvatelé odložili osmanské "východní šaty" a začali se oblékat podle vídeňské a petrohradské módy. Bojaři začali ve velkém pěstovat pšenici a posílali plně naložené čluny proti proudu Dunaje na západ. Zpátky se vracela spousta západního zboží - nábytek, doutníky a látky. V prostředí dramatických společenských změn se zrodila myšlenka společného občanství pro občany Valašska a Moldávie. Spolu s ní přišla idea rumunské národnosti na základě společného kulturního dědictví. V revolučním roce 1848 došlo k pokusu o převrat i v Rumunsku, nicméně nebyl úspěšný a snahy o sjednocení ve společném státě s centrem v Bukurešti zastavilo rozhodnutí Centrálních mocností.

Karel I., zdroj: Wikicommons

Po neúspěšné revoluci bylo Valašsko i Moldávie nadále pod osmanskou nadvládou a zatížené vysokými daněmi. Snahy o autonomii sílily a v roce 1859 si obě knížectví zvolila společného domnitora - Alexandra Ioana Cuzu. Tím vznikla Spojená knížectví Valašska a Moldávie, která byla oficiálně posvěcena o tři roky později. Cuza zavedl mnohé reformy. Znárodnil rozsáhlé pozemky Rumunské pravoslavné církve jako pojistku odluky církve od státu. Zavedl moderní zákoník inspirovaný francouzským a pruským právem, který umožňoval jako nejtvrdší trest nucené práce. Trest smrti a jakákoli krutost byly zakázány. Zemědělská reforma inspirovaná Napoleonem III. mu však zlomila vaz a v roce 1866 byl sesazen. Po rumunském "pročesávání Evropy a hledání volných princů" byla knížecí koruna nabídnuta Karlovi z rodu Hohenzollern-Sigmaringen, který přijal. Do Rumunska se vydal inkognito vlakem, leč na hranicích koleje končily, takže dál pokračoval vozem. V Bukurešti ho přivítaly bouřlivé ovace. Následná Rusko-turecká válka v letech 1877-1878 přinesla Rumunsku nezávislost na Osmanské říši a 10. května 1882 bylo vyhlášeno Rumunské království. Karel byl korunován králem jako Karel I.

Velké Rumunsko , zdroj: Wikicommons

Přestože tomu rodinné vazby na Prusko nenasvědčovaly, vstoupilo Rumunsko v srpnu 1916 do 1.světové války na straně Dohody. Zpočátku se rumunům podařilo obsadit velkou část Sedmihradska, později se však situace obrátila a Ústřední mocnosti obsadily skoro celé Rumunsko. To bylo nucené podepsat mír s Německem, protože nebylo schopné ve válce pokračovat. Po válce se k Rumunskému království připojilo Sedmihradsko s Banátem, Bukovina a Besarábie. Vzniklo tak meziválečné Velké Rumunsko, které bylo liberální konstituční monarchií. Pod vlivem vzestupu nacionalismu a fašismu ve zbytku Evropy se však situace začala na konci 30. let dramaticky měnit. V roce 1937 získala ve všeobecných volbách 15% fašistická Železná garda, což byl začátek přerodu v monarchistickou diktaturu pod vládou Karla II., který zrušil parlamentní systém. Přesto si Rumunsko drželo v 2. světové válce velmi dlouho neutrální pozici. V roce 1940 země ztratila Severní Besarábii a Bukovinu a Karel II. byl nucen abdikovat ve prospěch svého syna Michala a odejít do exilu.

Ion Antonescu, zdroj: Wikicommons

Michal I. byl korunován 6. září 1940. Fakticky neměl téměř žádné pravomoci a nejvlivnějším mužem ve státě byl samozvaný Vůdce (Conducător), předseda vlády a Železné gardy Ion Antonescu. Pod jeho velením se prohloubila spolupráce mezi Bukureští a Berlínem. Rumunsko přistoupilo na stranu Osy v listopadu 1940 a ze všech německých spojenců se angažovalo na východní frontě nejvíce a to jak při operacích v Černém moři, tak na zemi i v leteckých bitvách. Antonescu byl také odpovědný za životy přibližně 400 000 besarabských, ukrajinských a rumunských Židů a Romů. Přesto je relativně atypickým představitelem nacismu, protože upřednostňoval spíše majetkové perzekuce a narozdíl od zbytku nacistické Evropy odmítl Konečné řešení židovské otázky. V konfrontaci s obrovskými ztrátami na Východní frontě se v roce 1944 Antonescu neprůkazně pustil do jednání se Spojenci. Nebyl však dostatečně rychlý, aby zabránil opozici, která se utvořila kolem Michala I. v plánování a uskutečnění převratu. V srpnu 1944 byl Antonescu zatčen, krátce internován v Sovětském svazu a poté navrácen do Rumunska. Tam už ho čekal jen lidový soud a poprava.

Michal I., na svatbě prince Williama

Rumunsko tak přešlo na stranu Spojenců a Michal I. byl opět na krátký čas plnohodnotným vládcem. Byl vyznamenán Harrym Troomanem i Stalinem, ale nad jeho panováním se pomalu stahovala mračna. V roce 1945 se vlády ujala Komunistická strana Rumunska. Následujícího roku byl poslední král za Železnou oponou se zbraní u hlavy donucen abdikovat. Brzy na to se uchýlil do Londýnského a později Švýcarského exilu. Návrat mu byl umožněn až v roce 1992 a dnes žije střídavě v Rumunsku a Švýcarsku. V den královy abdikace 30. prosince 1947 byla vyhlášena Rumunská socialistická republika. Zdálo se, že začíná budování lepších zítřků. Ve skutečnosti si rumuni od diktatury na dlouho neoddychli. Nacistickou perzekuci vystřídala stalinistická v čele s generálním tajemníkem Komunistické strany Rumunska Gheorge Gheorgiem Dejem. Syn z chudé dělnické rodiny si kádrový profil vylepšil tím, že byl za Antonescovy diktatury vězněn v koncentračním táboře za účast na komunistickém pochodu železničářů. Podařilo se mu však utéct a dál úspěšně působit ve Straně.

Dunajsko-černomořský kanál, zdroj: Wikicommons

Když se v roce 1947 dostal k moci zahájil stalinistické čistky při kterých svému sovětskému vzoru zdárně šlapal na paty a občas ho i překonal. Nechal vybudovat několik pracovních táborů, kam internoval nejprve předválečné podnikatele, duchovní a inteligenci a pokračoval rolníky. To vyvolalo obzvláště na venkově vlnu odporu. Formovaly se ozbrojené partyzánské skupinky, které se skrývaly v lesích. Docházelo k povstáním a přestřelkám s tajnou policií - Securitate. Největším Dejovým projektem bylo zahájení stavby Dunajsko-Černomořského kanálu v roce 1949, který zkrátil trasu z města Cernavoda do černomořského přístavu v Constantě z původních 400km na 64. Západ sí lámal hlavu se strategickým využitím kanálu a Rumunsko se chvástalo spoluprácí mezi národy. Ve skutečnosti vyrostl u městečka Cernavoda gigantický pracovní tábor a režim měl kam odkládat nežádoucí občany. V roce 1952 provozovala vláda pod zástěrkou "Pracovních zdrojů ministerstva vnitra" 14 táborů, ve kterých držela 19 000 vězňů, 20 000 civilních pracovníků a 18 000 "dobrovolných branců". V roce 1951 se zoufalý vězeň v jednom z táborů Dunajsko-černomořského kanálu vrhnul proti ostnatému drátu a byl zastřelen. O incidentu referovala BBC, CNN a další západní stanice. Bylo zahájeno vyšetřování, aby se režim zbavil odpovědnosti. Brzy poté zemřel Stalin, SSSR přestal Rumunsko podporovat a stavba kanálu byla na dlouhá léta zastavena. Po odhalení Stalinova Kultu osobnosti začal Dej oscilovat mezi východem a západem. Navázal diplomatické vztahy se západní Evropou i USA a položil základy relativně nezávislé pozice Rumunska ve východním bloku. Represe přesto neustávaly a jeho režim byl daleko tvrdší, než v jiných "lidových demokraciích" včetně Titovy Jugoslávie. V březnu 1965 Gheorge Gheorghiu Dej zemřel na rakovinu. Vlády se ujal sedmačtyřicetiletý Nicolae Ceaușescu a Rumuni zas doufali, že bude líp..

Zdroje: M. Glenn - Balkán, K. W. Treptow - Dějiny Rumunska a vševědoucí Wikipedie