Rumunsko má u nás tak strašlivou pověst, že už to snad horší být nemůže. Údajně můžete mluvit o štěstí, pokud vás při návštěvě jenom okradou. A vlastně, kdo by tam lezl. Samej cikán, vekslák a zloděj. Prostě peklo na zemi. Negativní reklama taky reklama, ale cestovní ruch z ní nevyžije. Takže tu je ještě protipól. Lidé, kteří pod heslem "kdo nevěří ať tam běží" ty údajně hrůzostrašné kraje navštívili a mluví jinak. Básní o nádherné zemi, milých lidech, majestátních horách, čistém moři, a nezničené přírodě. Ke všemu jsem to byla většinou já, kdo mířil do nějaké zdánlivě příšerné a necivilizované země a snažil se šířit osvětu. Samozřejmě jsou na světě místa, kam by mě nikdo nedostal ani bagrem, ale sbalit fidlátka před členským státem Evropské unie? To mi trochu zavánělo osobami, které mne zrazovaly před muslimskými radikály na jihu Kavkazu a hladomorem v Kyjevě. Což bylo na moje ego trochu moc a rozhodla jsem se k tomu, co obvykle podobným hysterikům radím - přečíst, zjistit, bez emocí posoudit. Netrvalo dlouho a bylo vymalováno. Dokonce i doma byla vize prázdnin na Balkáně přijata s klidem a konstatováním: "Tam tě maximálně okradou." Znaje příběh, kterak moje maminka jela vlakem z kraje 70. let do Constanty k moři, vcelku jsem se podivila. Pointou celé dovolené totiž bylo to, že ubytování v rodinách spočívalo v tom, že se rodina na noc ubytovala pod kuchyňským stolem a hosté v jejich postelích. Během pobytu jim byly v rámci folklóru prolustrovány kufry a zabaveno vše, co v rumunském socialistickém ráji nebylo k dostání. Třeba punčochy a spodní prádlo. A to bylo v době, kdy na tom Rumuni ještě nebyli tak špatně.
Výzva zněla jasně - dva a půl týdne napříč Rumunskem, pěkně nízkonákladově vlakem a autobusem. Od nejlepšího českýho festivalu v Rumunsku až k Černému moři, přes legendami opředenou Transylvánii a nejkrásnější podzemní místo na světě, které nikdo nezná, zase zpátky. Sečteno a podtrženo, poctivých 3500 km. Při střízlivém uvažování se jako největší bezpečnostní riziko jevily volně pobíhající psí smečky a Banátská višňovka.
Protože na utváření každého národa a státu mají nemalý vliv dějiny, nedá se ani Rumunsko pochopit bez alespoň minimálního vhledu do jeho minulosti a základních reálií. Země je to veliká skoro jako Británie a o něco málo větší, než Bělorusko. Žije tu asi 20 milionů obyvatel, takže hustota zalidnění není nijak vysoká. O to pestřejší je národnostní složení. Vedle 89% Rumunů zde najdeme i 6,7% Maďarů, 2,5% Romů, Němce a Rusy, neboli Lipovany. Rumuni údajně nevnímají národní identitu jako příslušnost k rumunskému etniku, ale je otázka, co je na tom pravdy. Problémů s maďarskou menšinou nebylo málo. Každopádně toleranci mají určitě vysokou, jelikož od roku 2014 je rumunským prezidentem bývalý předseda Demokratického fóra rumunských Němců Klaus Iohannis.
Rumuni odvozují svůj původ od Římanů, kteří zde však pobyli kratší dobu, než v Británii. Odtud pochází název Romania. Před Římany tu bývalo Dácké království, které bylo v podstatě vazalem Římské říše. Bohužel se nechovalo tak, jak by si římané od vazala představovali, takže došlo na Dácké války, které zaplnily nejednu stránku učebnic dějepisu. Výsledkem byla v roce 106 n.l. porážka krále Decebala, který si údajně raději sám prořízl hrdlo, než aby padl do zajetí. Dácie se stala součástí Říma a císař Traján nechal na skálu naproti dnešní Dubové vytesat památní desku. Jmenuje se Tabula Traiana a stručný popis císařových hrdinských činů se na ní dochoval dodnes. Stejně jako vyobrazení dáckých válek na Trajánově sloupu v Římě. Je to jeden z mála zdrojů, a dost možná jediný, ze kterého můžeme vyčíst, jak se Dákové oblékali a jiné detaily z jejich života. Římané získali dobytím Dacie ohromnou kořist čítající takřka neomezené zdroje dřeva a kožešin z tamních hlubokých lesů. Dákové také nebyli žádnými primitivními barbary a těžili sůl, měď, kámen a měli rozvinuté zemědělství. Co se s nimi po dobytí jejich království stalo, nikdo neví a vědci se pouze dohadují. Pravděpodobně došlo k rozsáhlé romanizaci, kdy se ze záznamů vytratila například tradiční dácká jména. Jiné jazykové stopy ale žily dál a přežily až dodnes. Jsou jimi slova, která se údajně dostala z dáčtiny do valašštiny a spolu s valachy, kteří přišli v 16. století z rumunského Valašska do toho českého, také do češtiny. Kupříkladu vatra, bača, bryndza a některá další.
Po pádu Západořímské říše nastal v Evropě všeobecný zmatek a úpadek, podpořený stěhováním národů. Období od 5. do 10. století není nazýváno dobou temna nadarmo a jako jedna z příčin neslavných časů je označováno i nastupující křesťanství. Od pádu Říma mnoho vody uplynulo, než se objevily první psané zmínky o tom, jak vypadala oblast dnešního Rumunska. Celý středověk a velkou část novověku zde fungovaly vedle sebe tři regiony - Moldávie, Valašsko a Transylvánie (Sedmihradsko). Jejich spletitá a zdánlivě na sobě nezávislá historie vydá na samostatný článek. V Evropském kontextu závisí téměř všechno na všem a dějiny jednoho státu je třeba vnímat v širších souvislostech.
Zdroje: K. W. Treptow - Dějiny Rumunska a vševědoucí Wikipedie
Žádné komentáře:
Okomentovat