Urbanistická utopie v Jerevanu - realizace růžového města

Jak již bylo řečeno, vize Howardova zahradního města nemohla být v Jerevanu uskutečněna úplně "do puntíku", protože se stavělo v již urbanizované lokalitě. Přesto zůstalo mnoho aspektů zachováno. Tamanyanův "General plan of Yerevan" se zhmotnil ve čtvrti Kentron, na kterou se podíváme od středu po prstence.

Pohled z 50. let

Pomyslným středem je Náměstí republiky, dříve Leninovo, které je křižovatkou ulic Abovyan, Nalbandyan, Amiryan, V. Sargasyan a bulváru Tigran Mets. Práce na něm začaly v roce 1926 stavbou Lidového komisariátu pro zemědělství a Úřadem vlády s hodinovou věží. Později přibyla budova Pošty, Ministerstva dopravy a komunikací, Muzeum historie a Národní galerie, na kterou navazuje jedna z největších jerevanskch atrakcí - zpívající fontána. Dechberoucí show se zde koná od jara do podzimu každý večer. Hraje se klasická hudba, rock, pop i jazz a bývá tu doslova hlava na hlavě.

Jako poslední byl postaven hotel Armenia, dnes Marriott. Finální podoby se náměstí dočkalo v 50. letech a samozřejmě na něm nemohla chybět socha Lenina. Stávala v jižní části, důmyslně umístěna tak, aby na ní sluneční paprsky dopadaly po co nejdelší část dne. Prý se jednalo o jedno z nejlepších vypodobnění revolucionáře vůbec. A že bylo v Sovětském svazu s čím porovnávat. Celé náměstí je vystavěno v unifikovaném stylu, který je kombinací tradičních arménských prvků a socialistického realismu. Na stavbu byl použit růžový arménský tuf, což dalo Jerevanu přezdívku "Růžové město". Výzdoba odkazuje na tisíciletou tradici zdejších kameníků. Najdeme zde tradiční ornamenty, klasické linie, oblouky a podloubí, to vše v režii sovětské monumentálnosti.
Pokud se z Náměstí republiky vydáme ulicí V. Sargasyan, kterou tvoří park s několika fontánkami, kde místní s oblibou hrají šachy, po chvíli se před námi otevře zelené prostranství. Z jedné strany přechází ulice v Children's park, z druhé v English park. Children´s park připomíná ztichlou komorní pouť. Jsou zde porůznu rozmístěné omšelé atrakce, které vypadají, že zažily lepší časy, leč stále slouží. English park na druhé straně ulice je nejstarším ve městě a u centrální fontány se často fotí

svatebčané. Pro nás těžko pochopitelný zvyk zvěčňovat se ve svatební den u památek se táhne jako červená nit od Kyjeva po Vladivostok. Jen pár kroků za parkem začíná "okružní ulice" Khaniyan, která nás záhy zavede na další zelené prostranství, park Vernissage. Zde se každou sobotu koná trh s uměním pod širým nebem. Podél celé ulice leží zelený pás Circular parku, stejně jako v návrzích zahradních měst sira Howarda. Půjdeme-li podél něj, mineme mnoho restaurací, kaváren a stánků džusy mixovanými přímo před vámi. Nakonec dojdeme na France square. Jak už to tak bývá, najdeme zde další park, tentokrát ohraničený na jedné straně Arménskou operou a dalším parkem, uprostřed přetnutý křižovatkou a na druhé straně zakončený fenomenální stavbou Cascade.
Gigantické schodiště spojuje Kentron se čtvrtí Monument. Inspirací byl Tamanyanův plán, který počítal s propojením rezidentních čtvrtí a centra města. Představoval si zelené plochy, zahrady a vodopády, nicméně jeho myšlenka nadlouho zůstala jen na papíře. Oživil ji až na konci 70. let Jim Torosyan projektem Cascade. Použil Tamanyanův plán jako základ, který uchopil po svém. Využil vnější schodiště jako základní linku spojující centrum se severní částí města a přidal mnoho vnitřních eskalátorů, protože nechtěl dosáhnout jen spojení, ale i snadné dostupnosti. Uvnitř vytvořil mnoho místností, ve kterých je dnes Cafesijan Center of Arts. Zvnějšku je několik ploch s jezírky, fontánkami a také mnoha uměleckými díly, které odkazují na arménskou historii a kulturní dědictví. Shora je nádherný výhled na Jerevan a při troše štěstí je vidět i Ararat v dáli. Pod komplexem se rozprostírá park pojmenovaný po otci Jerevanu, Alexandru Tamanyanovi. Socha tvůrce, který se opírá o stůl a nahlíží do svých plánů je pravděpodobně jediná na světě.

 Okružní ulice Khaniyan, která se v průběhu cesty změnila jméno na Moskovyan odtud pokračuje pořád stejným obloukem, znovu se přemění na Martiros Saryan a zavede nás zpět na zelené prostranství Shahumyan parku, který sousedí s Náměstím republiky.

Předchozí článek

Stalinův zapomenutý Sion

Nádraží na 8351. kilometru transsibiřské magistrály se nápadně odlišuje od ostatních. Návštěvníky vítají nápisy v azbuce a jidiš a vedle nádražní budovy stojí sedmiramennýsvícen. Vlak z Moskvy sem jede šest dní a po cestě překoná sedm časových pásem. Vítejte v Birobidžanu, hlavním městě Židovské autonomní oblasti na Dálném východě.

Zdroj: Wikimedia commons

Ačkoli se může zdát, že je Birobidžan jedno z mnoha zanedbaných sovětských měst kdesi uprostřed pustiny, má svoje místo v moderní židovské historii. Je totiž centrem první ryze židovské oblasti na světě. Zapadlý, polozapomenutý, dávno překonaný Izraelem, ale prvenství už mu nikdo neupře.
Osadníci, jejichž vizí bylo vybudovat židovský socialistický ráj sem začali přicházet v roce 1924 z Běloruska a Ukrajiny. Tenkrát zde byla jen bažinatá pustina, miliardy komárů a malá vlaková zastávka na trati do Vladivostoku.
Stejně jako v jiných zemích bylo i v carském Rusku židům po staletí upíráno právo vlastnit půdu. Živili se tak obchodem a drobnou řemeslnou činností. Po převzetí moci bolševiky v roce 1917 byli postiženi jak dopady první světové války, tak kolapsem ekonomiky, revolucí a protižidovskými pogromy. Touha po vlastním území byla logickým vyústěním situace. Socialistické vedení také doufalo, že když udělá z židů farmáře, integrují se lépe do společnosti, čímž se oslabí antisemitistické nálady.
V roce 1928 byla oficiálně vytyčena oblast Birobidžanu jako budoucí židovská kolonie. Důvodem pro umístění uprostřed pusté tajgy bylo několik. Roli hrály sovětské bizarní plány na zúrodnění Sibiře, dostatečná vzdálenost od protižidovsky naladěných ukrajinců a bělorusů a také strategická poloha při hranicích s Čínou. Brzy započala poněkud divoká a neorganizovaná kultivace tajgy, při které se záhy ukázalo, že Stalinem štědře darované území je v podstatě nevyužitelné. Půdu bylo třeba vysušit, chyběly nástroje, vybavení, pitná voda a další základní potřeby. Osadníci byli navíc sužováni velkým množstvím komárů.

Zdroj: Wikimedia commons

Židovská autonomní oblast byla oficiálně ustanovena v roce 1934 jako národní území sovětského židovstva. Měla být Stalinovou odpovědí na sílící sionismus a důkazem, že v socialistickém státě mohou židé žít svobodně, v souladu se svoji kulturou, jako každý jiný národ, který je součástí Sovětského svazu. Birobidžan se postupně rozrůstal, až dosáhl na konci 30. let kolem 110 000 obyvatel, ovšem pouze necelá pětina byli židé. Úředním jazykem byl přesto ustanoven jidiš a hebrejština byla upozaděna. Důvodem bylo, že hebrejština je spjata s judaismem na náboženské úrovni, zatímco jidiš je civilním jazykem. Sovětská vláda, propagující ateismus, dávala logicky do popředí národnostní aspekt židovství před náboženským. Vznikaly jidiš školy, noviny a rozhlasové vysílání. Od roku 1935 musely být všechny oficiální dokumenty dvojjazyčné - v ruštině a jidiš. Stejně tak oficiální nápisy, názvy ulic a poštovní známky.

Zdroj: Wikimedia commons

Plán na zbudování centra sovětského židovstva nakonec nebyl úspěšný. Život v nehostinné tajze byl příliš těžký a území Židovské autonomní oblasti příliš vzdálené od ostatních židovských komunit v Sovětském svazu. Vláda navíc do rozvoje oblasti neinvestovala zdaleka tolik, kolik přislíbila a kolik by bylo reálně potřeba. Na konci 30. let bylo vrámci stalinských čistek zatčeno a vězněno vedení města a mnoho kulturních institucí bylo zakázáno. Po druhé světové válce nastal krátký obrat, nicméně obroda dlouho nevydržela a zbytky projektu smetly antisemitistické kampaně na konci 40. let. Židovská populace v Birobidžanu stagnovala az do konce devadesátých let. Po pádu železné opony se pro židy na základě práva návratu otevřela možnost emigrace do Izraele, která byla hojně využívána. Přestože proběhly snahy o obrození židovské kultury ve městě, židů zde žije jen velmi málo. Vizi židovského ráje uprostřed Sibiře tak připomínají jen ony dvojjazyčné nápisy a největší menora na světě, která se tyčí na birobidžanském Hlavním náměstí.

Urbanistická utopie v Jerevanu - vize, inspirace a plán

Panuje určité povědomí o tom, že Jerevan je "nový" protože ho zničilo zemětřesení. Pravdou je, že otřesy postihly město v jeho téměř třítisícileté historii mnohokrát. Na jeho současné podobě se však daleko více podepsali sovětští plánovači, než přírodní živly.

Moderní tvář města je výsledkem velkolepé přestavby pod taktovkou Sovětského svazu. Autorem je Alexander Tamanjan. V Rusku narozený armén, který se nechal hojně inspirovat sirem Ebenezerem Howardem a jeho vizí zahradních měst. V nich měli kde lidé žít v soběstačných komunitách obklopeni zelení. Howardova koncepce vznikla v Anglii na přelomu 19. a 20. století. Průmyslová revoluce a s ní spojená migrace venkovského obyvatelstva do měst měla za následek vznik chudinských kolonií a slumů, které byly jak esteticky, tak hygienicky nevyhovující. Howard navrhl pod vlivem sociálního utopismu město, které by poskytovalo přijatelné a zdravé bydlení i nižším vrstvám obyvatelstva.
Své vize popsal v roce 1898 v knize To-morrow - A Paceful Path To Real Reform. Pozdější vydání vycházela pod názvem Garden Cities Of To-morrow. Zde navrhoval okrouhlé město pro asi 30 000 obyvatel na přibližně 2400 hektarech, v jehož středu měl být park a kolem soustředěny veřejné budovy. Z centra vychází 6 radiálních tříd, které protínají zástavbu rozprostřenou do prstenců, z nichž jeden tvoří park. Celé město obepíná železniční okruh. Kolem něj je soustředěn průmysl a z vnější strany rekreační pásmo a zemědělské pásmo. Koncepce je konečná, nepočítá s rozšířením města, ale se stavbou dalšího zahradního města nedaleko, pokud by kapacita původního již nestačila. V Anglii vzniklo na počátku 20. století několik zahradních měst. Byla však stavěna do již urbanizovaného prostoru, takže bylo nutné učinit značné ústupky z Howardovy původní vize.

Jerevan v roce 1920

Moderní historie Jerevanu se začala psát v roce 1920, kdy se stal hlavním městem Arménské sovětské socialistické republiky. Tehdy byl spíše provinčním posádkovým městem, než výkladní skříní sovětské Arménie, což se mělo brzy změnit. V roce 1923 přicestoval Alexander Tamanjan do Jerevanu z rodného Ruska a již o rok později byl schválen první plán přestavby. Ten počítal se 150 000 obyvateli a byla do něj zahrnuta většina stávající zástavby. Bohužel ne všechna a vzhledem ke svéráznému sovětskému přístupu k historii a náboženství bylo mnoho staveb zničeno. Transformaci padlo za oběť několik kostelů, mešit, lázně, bazary, karavanseráje a stovky domů a historických budov. Hlavní vizí byla vysoká úroveň služeb, funkcionalita a kvalita komunitního života. Rychlá industrializace spojená s masovou migrací z venkova do měst se stala důležitým nástrojem socialistické vlády k uspořádání obyvatelstva do sjednocené pracovní síly.

Provinční město bylo nakonec opravdu Tamajanem a jeho následovníky přestavěno na metropoli, která v sobě nese vize Ebenezera Howarda více, než kterékoli jiné město v bývalém Sovětském svazu. Vyrostly zde velkorysé moderní budovy z růžového sopečného tufu, široké bulváry, rozlehlá náměstí, mnoho zeleně i prstencové třídy spojené parkem. Všechno krásné, neoklasicistní, přesně vyprojektované, srovnané, vyrovnané. Vlastně až trochu moc, na úkor atmosféry.

Pokračování

Sovětská radiace je ta nejlepší na světě

V prosinci 1986 byla pod jádrem zničeného černobylského reaktoru objevena hromada roztaveného paliva, betonu a písku. Tehdy k ní byla spuštěna kamera, která hmotu nafotila. Podle jejího tvaru vzniklo pojmenování "sloní noha". Šest měsíců po katastrofě byla ještě velmi horká a vyzařovala 100 000 rentgenů za minutu. To je dávka, která by člověka do minuty zabila. Tak vznikl její druhý název - medúza. Dnes je její radiace asi desetkrát menší, přesto jde podle vědců o jednu z nejnebezpečnějších věcí na světě a předpokládá se, že bude radioaktivní dalších 100 000 let.

Když byla sloní noha prozkoumána, byly ve vzorcích objeveny zcela neznámé krystalické elementy, později nazvané černobylit. Odborně řečeno se jedná o technogenní krystalický nerost skládající se z pevného roztoku křemičitanu zirkoničitého s vysokou příměsí uranu.
Ač se to zdá být nemožné, nebo přinejmenším velmi riskantní, několik smrtelníků se k této struktuře odvážilo přiblížit, aby pořídili snímky. Nejznámější z nich je bezesporu Artur Korneyev, jaderný inženýr původem z Kazachstánu. Tento muž byl vystaven větší radiaci, než kdokoli v historii a přestože se to může zdát nepravděpodobné, je stále naživu. Do Černobylu přišel krátce po nehodě a rozsahu škod ve čtvrtém bloku rozumí víc, než kdo jiný. Jeho úkolem bylo najít zbytky paliva uvnitř sarkofágu a určit úroveň radiace, aby se omezila expozice ostatních pracovníků. Obrovské množství radioaktivních částic rozprášených při výbuchu totiž pocházelo z pouhých asi pěti tun paliva v reaktoru. Zbylých 200 tun zůstává v útrobách zničených budov. Likvidátoři při odklízení sutin nacházeli kusy paliva poměrně často. Podle Korneyeva je "někdy odklidili lopatou, jindy jen odkopli na stranu".
Korneyevův snímek sloní nohy pořízený samospouští vzniknul v roce 1996. Zrnitost fotografie a celkově strašidelný vzhled je dílem vlivu radiace na film. Přibližně ve stejnou dobu, kdy snímek vznikl byl Korneyev jedním z prvních, kdo začal západní experty upozorňovat na nevyhovující stav sarkofágu. Následně se představitelé G7 dohodli na financování nového sarkofágu New Safe Confinement - NSC, který by měl být dokončen v roce 2017. Na jeho plánování se spolupodílel.
O jeho současném životě není příliš známo. Ještě před dvěma lety pracoval na projektu NSC a žil ve Slavutychi. Trpěl šedým zákalem a dalšími zdravotními problémy způsobenými radiací. Lékaři mu zakázali pracovat uvnitř elektrárny z důvodu těžkého ozáření, presto rád vtipkuje, že "Sovětská radiace je ta nejlepší na světě."

Svatý Řehoř v jámě žil

Základ křesťanství tím položil

Alespoň tak o něm hovoří legenda, která se váže ke klášteru Khor Virap. Ten se nachází necelých 50km od Jerevanu u arménsko-turecké hranice a mezi ostatními se těší výsadnímu postavení. Rozhodlo se v něm totiž o tom, že se Arménie stala první zemí na světe, která přijala křesťanství jako státní náboženství.

První zmínky o tom, kterak Řehoř Osvětitel přesvědčil arménského krále Trdata Velikého k přijetí křesťanské víry máme z poloviny 5. století. Řehoř se narodil údajně kolem roku 257 do šlechtické rodiny. Jeho otec Anak měl zabít Chosrovse, otce Trdata, a tím přivolal neštěstí na sebe i svoji rodinu. Když byla Řehořova matka Okole těhotná, měla údajně vidění u pomníku sv. Tadeáše v Cesarei. Místní učenec ho vyložil tak, že se jí narodí syn, který je předurčen přinést křesťanství do svoji domoviny. Jiné prameny uvádí, že byl Řehoř do Kapakodie jako dítě unesen. Téměř jisté je, že zde vyrostl, přijal křest, oženil se s Julietou a měl dva syny - Aristu a Verdana. Jaké okolnosti ho přiměly cestovat do Arménie, kde byl jedním z úhlavních nepřátel vládnoucího Trdata, opět není jasné. Trdat byl pohan a vražda jeho otce křesťanem rozpoutala nenávist a pronásledování.



Zdroj: Flickr, Rita Willaert

Řehoř byl v Arménii zajat, mučen, uvězněn a dlouhých 13 let držen ve vlhké jámě. Byl prakticky pohřben zaživa a měl zemřít hlady. Přes všechna příkoří přežil. Zemi za tu dobu postihla mnohá neštěstí. Král se naneštěstí zamiloval do křesťanské dívky, která byla zasvěcena Bohu. Chtěl se s ní oženit, ale ona ho pochopitelně odmítla. Ze vzteku nechal popravit všechny křesťanské dívky v zemi. Nakonec z touhy po pomstě napůl zešílel. Prý si dokonce myslel, že je divokým kancem a pobíhal po lesích. Králova sestra měla sen, že dlouhá léta vězněný Řehoř může krále uzdravit a zemi zbavit všech hrůz. Byl tedy povolán zpět, krále opravdu uzdravil a nakonec i přivedl na křesťanskou víru. Jako oficiální datum se uvádí rok 301. Řehoř byl v roce 302 vysvěcen na biskupa a jeho cesta k apoštolskému působení v Arménii se tak otevřela. Za svůj život založil několik klášterů, v roce 314 se účastnil synody - církevního koncilu a po návratu pokřtil na břehu Eufratu mnoho arménů včetně královské rodiny. V roce 318 určil svého syna Aristaxe svým nástupcem a o 13 let později se odebral do hor v severní Arménii. Tam zemřel jako poustevník v jeskyni v hoře Sebu. Jeho ostatky byly později nalezeny, částečně rozprášeny a část převezena do Cařihradu. V Arménii se zachoval ostatek pravé ruky.

Kobka, ve které byl Řehoř vězněn

Nad jámou, která se stala Řehořovým vězením vyrostla první kaple již v 6. století. Současný klášter je ze století sedmnáctého. Kobka je poutním místem, nachází se pod neoznačenou kaplí a slézá se sem úzkým otvorem po žebříku. Khor Virap je častým cílem jednodenních výletů z Jerevanu. Nad klášterem se tyčí Ararat - arménská "národní hora" a místo údajného přistání Noemovy archy. Jeho vrchol je často zahalen mraky. Od turecko-arménské války je na turecké straně, což arméni těžce nesou. Trvale uzavřená hranice mezi těmito dvěma státy, které se z pochopitelných důvodů nemají příliš v lásce, vede od kláštera co by kamenem dohodil.

Historické pozadí
V roce 301 byl v pořadí 28. papežem římskokatolické církve svatý Marcellinus a v Římské říši probíhaly rozsáhlé perzekuce křesťanů. Jižní Morava byla pod římskou nadvládou, Čechy obývaly převážně germánské kmeny a stěhování národů bylo v plném proudu. Zbývalo však téměř 300 let, než se objevili první Slované.

Zapoy se a dej si stakan!

Je všeobecně známo, že tradičně vysoká spotřeba alkoholu v Rusku je v podstatě kulturním dědictvím. Taktéž panuje všeobecné povědomí o tom, že je tam vše velké a probíhá ve velkém stylu. Aby ne, když je to největší stát světa. Pokud se spojí láska k alkoholu s megalomanstvím, může z toho vzejít jediné. Pořádná kalba neboli zapoy. V originále запой.

Zdroj: Flickr, Ruslan

První asociace by mohla vést k tomu, že se člověk zapojí do něčeho úžasného a nezapomenutelného. O tom nemůže být pochyb, pokud netrváme do puntíku na té nezapomenutelnosti. Dají se předpokládat spíše útržkovité vzpomínky. V našich podmínkách se standardu vymykající party dá povětšinou ohraničit pátečním večerem a nedělním ránem. Na východ od nás šli dál. Zapoy totiž není jen tak nějaký flám. Musí trvat minimálně dva celé dny, spíše delší čas. Dá se předpokládat, že se účastníci mohou snadno ztratit v časoprostoru a není posléze jednoduché zjistit, jak dlouho akce vlastně trvala.
Tradice kontinuálního popíjení má kořeny v nelehkém životě obyčejných rusů. Pro velkou část obyvatelstva šlo o v podstatě jedinou volnočasovou aktivitu. Pár stakanů po práci spolehlivě dalo dělníkům a rolníkům zapomenout na útrapy všedního dne.
Stakan, jakožto tradiční měrná jednotka odpovídá dvěma deci. Méně trénovaní jedinci se mohou spokojit s poloviční dávkou. Nejedná se však o půlstakan, ani nic podobného, nýbrž prostých 100 gramů vodky. Jednotlivé dávky následují za sebou v rychlém sledu, přičemž každá runda musí být zahájena přípitkem, který pronáší jeden ze spolupijících. Pokud se někomu zdá konzumace samotné vodky příliš monotematická, existuje jednoduché řešení. Ruský trojboj. Tato kratochvíle spočívá ve vypití lahve ruského piva, ruského sektu a ruské vodky. Úmrtnost účastníků a zda někdy někdo zvítězil není známo.
Některé zapoje dokonce vstoupily do dějin, nebo alespoň do novin. Za vlády Alexandra III. prý jednomu gubernátorovi ze Sibiře třetí den zapoje došlo, že svému vládci nepopřál k narozeninám. Rychle tedy zaslal do Petrohradu telegram s omluvou, že po dobu tří dnů pil na zdraví jeho královské výsosti. Jelikož se car take již nekolikátý den věnoval stejné činnosti, byla prý jeho odpověď velmi soucitná a chápající.
V říjnu 2015 se obyvatelům zapadlé vesničky Maloje Perekopnoje na řece Volze doslova splnil sen. Havaroval zde kamion plný vodky. Obyvatelé nelenili a náklad zachránili tak rychle, že přivolaná policie nenašla jedinou nepoškozenou lahev. Do vesnice se začali rychle sjíždět příbuzní a známí obyvatel a na místo byli taktéž vysláni kriminalisté. Novinová zpráva, která vyšla týden po nehodě hovořila o tom, že oslavy dosud neskončily a vyšetřovatelé se ani po urgencích z vyšších míst dosud nevrátili na základnu.
Podle statistiky z roku 2000 se asi 10% mužů v produktivním věku účastní alespoň jednoho zapoje ročně. Prostě a jednoduše - trénink dělá mistry.