Vítejte u jezera smrti

V roce 1957 se na jižním Urale u jezera Karačaj odehrála jedna z největších jaderných a ekologických katastrof v dějinách. Svět se o ní samozřejmě nikdy neměl dozvědět a Sovětský svaz ji pro jistotu tutlal i před vlastním obyvatelstvem. Ještě v roce 1990 stačilo člověku k nachytání smrtelné dávky necelých deset minut. Samotné jezero byste dnes hledali marně. Je zabetonované, kolem vznikla třicetikilometrová bezpečnostní zóna a názvy okolních obcí byly odstraněny z map. Co bylo příčinou události, která měla zůstat zapomenuta?

V polovině 40. let Sovětský svaz v jaderném výzkumu značně zaostával za USA. Ve snaze dohnat skluz bylo v pustině poblíž Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburk) založeno v roce 1947 uzavřené město Čeljabinsk-40 a brzy poté první závod na produkci vojenského plutonia v SSSR. Tehdy se jmenoval Kombinát číslo 817, v roce 1967 byl přejmenován na Majak. Město i závod byly postaveny za rekordní tři roky a na stavbě pracovali vězni z nedalekého gulagu. V roce 1948 zde byl spuštěn první ruský jaderný reaktor. S bezpečností provozu si nikdo hlavu příliš nelámal a s ochranou životního prostředí už vůbec ne. V prvních letech provozu byly radioaktivní materiály včetně odpadní vody používané na chlazení reaktoru vypouštěny přímo do řeky Teča, později do jezera Karačaj. Oblast tehdy obývalo asi 100 000 lidí, kteří byli vystaveni značné radiaci. První nádrž na zadržování radionuklidů byla postavena až v roce 1956.
O rok později došlo na jezeře Karačaj k jaderné havárii, která dodnes zůstává třetí nejhorší v historii. Překonal jí jen Černobyl a Fukušima. 29. září 1957 v odpoledních hodinách došlo vlivem selhání chladícího systému a následného přehřátí k výbuchu nádrže na skladování nitrátů sodných, acetátů a dalších chemických a radioaktivních látek. Exploze vyvrhla do atmosféry mezi 70 a 80 tunami radioaktivní směsi, přičemž většina spadla v nejbližším okolí. Zbytek se rozptýlil v oblasti několika stovek kilometrů čtverečních na severovýchod a vytvořil takzvanou "východouralskou radiační stopu".

Zdroj: Google maps

Jak bylo v Sovětském svazu zvykem, nejdůležitější ze všeho bylo událost utajit. Záření bylo vystaveno nejméně 22 vesnic, ale s evakuacemi se začalo až týden po katastrofě. Trvaly celé dva roky a týkaly se jen asi 10 000 obyvatel z celkových téměř 300 000. K oblastí východouralské radiační stopy přistoupila sovětská vláda velmi svérázně a oblast vyhlásila v roce 1968 přírodní rezervací, do které je umožněn vstup jen na zvláštní povolení. V dubnu 1958 se v západním tisku objevily zprávy o jaderné nehodě v SSSR, ale její rozsah zůstal utajen. Veřejnost se o události dozvěděla až v roce 1976 díky článku Žorese Medvěděva v časopise New Scientist. Ten způsobil pozdvižení a západní vědci se snažili zjistit, co se na Urale událo. Analýzou map bylo zjištěno, že zmizelo třicet vesnic a několik menších měst. Samotný závod Majak na nich samozřejmě nikdy nebyl.
V rámci likvidaci katastrofy byla odstraněna zemina z nejkontaminovanějších oblastí a na dalších místech probíhalo zaorávání hlubokou orbou. Samotné jezero, které se stalo úložištěm radioaktivních odpadů pod širým nebem, však až do roku 1967 nikdo příliš neřešil. Tehdy téměř vyschlo a vítr roznesl radioaktivní spad na plochu asi 1800 kilometrů čtverečních. To probralo i sovětskou vládu a bylo rozhodnuto a zavezení a zabetonování jezera. Realizace trvala dlouhých 48 let. V poslední fázi konzervace, která probíhala od roku 2008 bylo položeno několik vrstev betonu a izolace, čímž vznikl nad jezerem v podstatě sarkofág. Na projekt bylo vyčleněno asi 17 miliard rublů. Práce na zakrytí vodní hladiny byly dokončeny 26. listopadu 2015, kdy jezero Karačaj přestalo oficiálně existovat.
Majak je dodnes v provozu, což ztěžuje dekontaminaci oblasti. Je jedním z největších provozů na zpracování radioaktivního material v Rusku. V současnosti se zde již nevyrábí plutonium, ale přepracovává jaderný odpad z atomových elektráren a ponorek. Také se zde vyrábí izotopy pro lékařské účely.

Tajemné poselství z pravěku

V kráteru vyhaslé sopky Ughtasar na jihu Arménie v provincii Syunik se nachází jedinečné naleziště pravěkého umění. Mezi rozeklanými štíty hor ve výšce 3300 metrů nad mořem bylo nalezeno kolem dvou tisíc obrazců vyrytých do sopečné horniny. Jsou na nich zvířata, lidské postavy, ale i abstraktní motivy. Jejich význam nebyl dodnes přesvědčivě vysvětlen, takže nejen předmětem vědeckého bádání, ale i magnetem pro lovce záhad. Samotné místo nálezu je po většinu roku pokryté sněhem a i v létě velmi těžko přístupné.

Zdroj: Wikicommons. Ji-Elle

Vznik petroglyfů je datován asi 12 000 let před naším letopočtem, kdy se lidstvo pomalu vynořovalo z hlubin dávnověku a začínalo se nesměle schylovat k psaným dějinám. V minimálně čtvrt milionu let dlouhé historii člověka moudrého je posledních šest tisíc let, ze kterých existují písemné prameny doslova jako lusknutí prsty.
Do roku 2010 byly petroglyfy v Ughtasaru pro svět velkou neznámou, protože o nich neexistovaly informace v jiném jazyce, než v arménštině. To se změnilo první mezinárodní expedicí Rock Art Project, která byla tvořena dobrovolníky a vědci, kteří si v podstatě výzkum financovali sami. Během čtyř let se podařilo zdokumentovat všechny petroglyfy v okolí hory Tsghuk a analyzovat, co znázorňují. Na celých 65% překvapivě můžeme najít kozu, ostatní znázorňují lidské postavy povětšinou s nápadně dlouhýma rukama, kočkovité šelmy, jeleny, hady, býky a všelijaké abstraktní motivy. S tím, proč pravěcí lidé nalezli takovou oblibu ve znázorňování koz si vědci stále lámou hlavy. Jedna z tezí hovoří o tom, že slovo pro "kozu" a "psaní" znělo stejně. Vžil se tak název "kozí písmo". Podle druhé byla koza vnímána jako ochránce a božské zvíře.

Zdroj: Wikicommons, Toneyan

Se zajímavou studií přišel Hamlet Martirosyan. Objevil spojitost mezi sumerskými piktogramy, egyptskými hieroglyfy a petroglyfy v Ughtasaru. Z toho vyvodil teorii, že první pokusy o zaznamenání lidské řeči se uskutečnily na území dnešní Arménie. Postupem času došlo k rozšíření do údolí Eugratu a Tigridu a dále na jih do Egypta. Úzkou spojitost s tím má i rozvoj řeči a s ní spojeným myšlením, protože jak známo jedno bez druhého nemůže existovat. Ovšem jedině psaný záznam lidských myšlenek dokáže překonat bariéru okamžiku a nástrahy ústního předávání znalostí a příběhů z generace na generaci. Poselství toho, co je zapsané, nebo vyryté do kamene přetrvá věky. Martirosyan tak odvážně označil Arménii jako kolébku civilizace, ačkoli je tak tradičně vnímána oblast mezi řekami Eufrat a Tigris. Skutečnost, že na území Sumeru byly kromě dlouhých sumerských nalezeny i krátké armenoidní lebky a také nevíme zhola nic o tom, kde se staří Sumerové zčistajasna vzali, hovoří spíše pro tuto teorii, než proti ní.
Výzkumy z přelomu 19. a 20. století naznačují, že se na území Arménské vysočiny, která leží severně od historické Mezopotámie, nacházela mezi 12. a 7. tisíciletím př.n.l. kultura, která znala zemědělství a stavěla chrámy. Průzkumy však byly velmi sporé. První osídlení na severu Mezopotámie se objevilo v 6. tísiciletí př.n.l. a jak se lidé postupně učili bránit rozvodněným řekám, postupovalo směrem na jih. Tam vznikla ve 4. tisíciletí př. n.l. Sumerská říše, kterou začínají dějiny lidské civilizace.


http://www.iatp.am/culture/articles/martirosyan-en.pdf

Brutalismus v sovětské režii

Jak bylo řečeno v minulém článku, brutalismus ve východním bloku vzkvétal od 50. do 80. let. V podstatě tak po Stalinově smrti a odhalení kultu osobnosti vystřídal socialistický realismus. Devadesát nejzajímavějších budov ze čtrnácti sovětských republik shrnul ve své knize CCCP: Cosmic Comminist Construction Photographed francouzský fotograf Fréderic Chaubin. Zaměřil se zejména na stavby na "okrajích" sovětského imperia stojící ve volné krajině, kde opravdu vypadají jako budovy z jiného světa.

Cirkus v Kišiněvě

Budova Moldavského cirkusu byla postavena v roce 1981 a zůstal otevřený po dlouhých 23 let. Přečkal i období, kdy Moldavsko zasáhla krize po rozpadu Sovětského svazu a rozsáhlé problémy se separatistickým Podněstřím. Země byla po dlouhou dobu v podstatě nejchudším státem Evropy. Cirkus byl a stále je důležitou složkou ruské, potažmo sovětské kultury. Po znárodnění Moskevského státního cirkusu v roce 1919 spadaly cirkusy pod Hlavní správu cirkusů (Soyuzgoscirk) a od roku 1929 byly všichni umělci formálně trénovaní v Moskevské cirkusové škole. Umělci patřili mezi elitu národa a těšili se mnohým výhodám od lepší lékařské péče přes vynikající bydlení a cestovní výsady až po daleko vyšší důchody oproti běžnému obytelstvu.
V roce 2004 circus zavřel z důvodu rekonstrukce a již nikdy neotevřel. V současnosti probíhají diskuze o znovuotevření.

Hotel Družba na Jaltě

Jalta na Krymu bývala oblíbeným letoviskem sovětské honorace. V blízkosti vilek komunistických pohlavárů zde byl mezi lety 1980 a 1985 postaven hotel, jehož vybudování bylo oslavou společné práce ČSSR a SSSR na vesmírném programu Interkosmos. Ta vyvrcholila v roce 1978 vesmírným letem Vladimíra Remka, prvního kosmonauta, který nepocházel ze Sovětského svazu ani USA.
Kosmicky vyhlížející ozubená budova zapuštěná do svahu byla pro architekty výzvou. S vytipováním místa na vhodném podloží se nikdo příliš nezatěžoval, takže bylo vybráno místo náhodné a zcela nevhodné.  Objekt byl tedy postaven na třech nohách a předimenzován tak, že by měl vydržet otřesy až 9 stupňů Richterovy stupnice. Koluje historka, že při zapouštění nosných sloupů musel Sovětský svaz opakovaně ujišťovat Turecko a USA, že se nejedná o raketové silo.

Gruzínské ministerstvo dopravy a dálnic

Podivná struktura spojující brutalismus a ruský konstruktivismus leží na předměstí Tbilisi na břehu řeky Kura. Je založena na konceptu "Space City", který spočívá v zabírání co nejmenšího prostoru základy stavby na zemi a ponechání místa přírodě. Jednotlivá patra budovy tak při notné dávce představivosti levitují mezi korunami stromů.
Stavba byla dokončena v roce 1975 a s její realizací se pojí kontroverzní případ. Projekt je prý až příliš inspirován plány českého architekta Karla Pragera na budovu, která měla stát v pražských Košířích. V současnosti zde sídlí ústředí Bank of Georgia, která také financovala rozsáhlou rekonstrukci.

Za zmínku ještě stojí mnohé další..


Letiště Zvartnots v Jerevanu



Hotel Salute Kyjev



Dům spisovatelů u jezera Sevan v Arménii



Institut kybernetiky a robotiky v Petrohradě



Ceremoniální palác v Tbilisi