V roce 1957 se na jižním Urale u jezera Karačaj odehrála jedna z největších jaderných a ekologických katastrof v dějinách. Svět se o ní samozřejmě nikdy neměl dozvědět a Sovětský svaz ji pro jistotu tutlal i před vlastním obyvatelstvem. Ještě v roce 1990 stačilo člověku k nachytání smrtelné dávky necelých deset minut. Samotné jezero byste dnes hledali marně. Je zabetonované, kolem vznikla třicetikilometrová bezpečnostní zóna a názvy okolních obcí byly odstraněny z map. Co bylo příčinou události, která měla zůstat zapomenuta?
V polovině 40. let Sovětský svaz v jaderném výzkumu značně zaostával za USA. Ve snaze dohnat skluz bylo v pustině poblíž Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburk) založeno v roce 1947 uzavřené město Čeljabinsk-40 a brzy poté první závod na produkci vojenského plutonia v SSSR. Tehdy se jmenoval Kombinát číslo 817, v roce 1967 byl přejmenován na Majak. Město i závod byly postaveny za rekordní tři roky a na stavbě pracovali vězni z nedalekého gulagu. V roce 1948 zde byl spuštěn první ruský jaderný reaktor. S bezpečností provozu si nikdo hlavu příliš nelámal a s ochranou životního prostředí už vůbec ne. V prvních letech provozu byly radioaktivní materiály včetně odpadní vody používané na chlazení reaktoru vypouštěny přímo do řeky Teča, později do jezera Karačaj. Oblast tehdy obývalo asi 100 000 lidí, kteří byli vystaveni značné radiaci. První nádrž na zadržování radionuklidů byla postavena až v roce 1956.
O rok později došlo na jezeře Karačaj k jaderné havárii, která dodnes zůstává třetí nejhorší v historii. Překonal jí jen Černobyl a Fukušima. 29. září 1957 v odpoledních hodinách došlo vlivem selhání chladícího systému a následného přehřátí k výbuchu nádrže na skladování nitrátů sodných, acetátů a dalších chemických a radioaktivních látek. Exploze vyvrhla do atmosféry mezi 70 a 80 tunami radioaktivní směsi, přičemž většina spadla v nejbližším okolí. Zbytek se rozptýlil v oblasti několika stovek kilometrů čtverečních na severovýchod a vytvořil takzvanou "východouralskou radiační stopu".
 |
| Zdroj: Google maps |
Jak bylo v Sovětském svazu zvykem, nejdůležitější ze všeho bylo událost utajit. Záření bylo vystaveno nejméně 22 vesnic, ale s evakuacemi se začalo až týden po katastrofě. Trvaly celé dva roky a týkaly se jen asi 10 000 obyvatel z celkových téměř 300 000. K oblastí východouralské radiační stopy přistoupila sovětská vláda velmi svérázně a oblast vyhlásila v roce 1968 přírodní rezervací, do které je umožněn vstup jen na zvláštní povolení. V dubnu 1958 se v západním tisku objevily zprávy o jaderné nehodě v SSSR, ale její rozsah zůstal utajen. Veřejnost se o události dozvěděla až v roce 1976 díky článku Žorese Medvěděva v časopise New Scientist. Ten způsobil pozdvižení a západní vědci se snažili zjistit, co se na Urale událo. Analýzou map bylo zjištěno, že zmizelo třicet vesnic a několik menších měst. Samotný závod Majak na nich samozřejmě nikdy nebyl.
V rámci likvidaci katastrofy byla odstraněna zemina z nejkontaminovanějších oblastí a na dalších místech probíhalo zaorávání hlubokou orbou. Samotné jezero, které se stalo úložištěm radioaktivních odpadů pod širým nebem, však až do roku 1967 nikdo příliš neřešil. Tehdy téměř vyschlo a vítr roznesl radioaktivní spad na plochu asi 1800 kilometrů čtverečních. To probralo i sovětskou vládu a bylo rozhodnuto a zavezení a zabetonování jezera. Realizace trvala dlouhých 48 let. V poslední fázi konzervace, která probíhala od roku 2008 bylo položeno několik vrstev betonu a izolace, čímž vznikl nad jezerem v podstatě sarkofág. Na projekt bylo vyčleněno asi 17 miliard rublů. Práce na zakrytí vodní hladiny byly dokončeny 26. listopadu 2015, kdy jezero Karačaj přestalo oficiálně existovat.
Majak je dodnes v provozu, což ztěžuje dekontaminaci oblasti. Je jedním z největších provozů na zpracování radioaktivního material v Rusku. V současnosti se zde již nevyrábí plutonium, ale přepracovává jaderný odpad z atomových elektráren a ponorek. Také se zde vyrábí izotopy pro lékařské účely.
Žádné komentáře:
Okomentovat