Tajemné poselství z pravěku

V kráteru vyhaslé sopky Ughtasar na jihu Arménie v provincii Syunik se nachází jedinečné naleziště pravěkého umění. Mezi rozeklanými štíty hor ve výšce 3300 metrů nad mořem bylo nalezeno kolem dvou tisíc obrazců vyrytých do sopečné horniny. Jsou na nich zvířata, lidské postavy, ale i abstraktní motivy. Jejich význam nebyl dodnes přesvědčivě vysvětlen, takže nejen předmětem vědeckého bádání, ale i magnetem pro lovce záhad. Samotné místo nálezu je po většinu roku pokryté sněhem a i v létě velmi těžko přístupné.

Zdroj: Wikicommons. Ji-Elle

Vznik petroglyfů je datován asi 12 000 let před naším letopočtem, kdy se lidstvo pomalu vynořovalo z hlubin dávnověku a začínalo se nesměle schylovat k psaným dějinám. V minimálně čtvrt milionu let dlouhé historii člověka moudrého je posledních šest tisíc let, ze kterých existují písemné prameny doslova jako lusknutí prsty.
Do roku 2010 byly petroglyfy v Ughtasaru pro svět velkou neznámou, protože o nich neexistovaly informace v jiném jazyce, než v arménštině. To se změnilo první mezinárodní expedicí Rock Art Project, která byla tvořena dobrovolníky a vědci, kteří si v podstatě výzkum financovali sami. Během čtyř let se podařilo zdokumentovat všechny petroglyfy v okolí hory Tsghuk a analyzovat, co znázorňují. Na celých 65% překvapivě můžeme najít kozu, ostatní znázorňují lidské postavy povětšinou s nápadně dlouhýma rukama, kočkovité šelmy, jeleny, hady, býky a všelijaké abstraktní motivy. S tím, proč pravěcí lidé nalezli takovou oblibu ve znázorňování koz si vědci stále lámou hlavy. Jedna z tezí hovoří o tom, že slovo pro "kozu" a "psaní" znělo stejně. Vžil se tak název "kozí písmo". Podle druhé byla koza vnímána jako ochránce a božské zvíře.

Zdroj: Wikicommons, Toneyan

Se zajímavou studií přišel Hamlet Martirosyan. Objevil spojitost mezi sumerskými piktogramy, egyptskými hieroglyfy a petroglyfy v Ughtasaru. Z toho vyvodil teorii, že první pokusy o zaznamenání lidské řeči se uskutečnily na území dnešní Arménie. Postupem času došlo k rozšíření do údolí Eugratu a Tigridu a dále na jih do Egypta. Úzkou spojitost s tím má i rozvoj řeči a s ní spojeným myšlením, protože jak známo jedno bez druhého nemůže existovat. Ovšem jedině psaný záznam lidských myšlenek dokáže překonat bariéru okamžiku a nástrahy ústního předávání znalostí a příběhů z generace na generaci. Poselství toho, co je zapsané, nebo vyryté do kamene přetrvá věky. Martirosyan tak odvážně označil Arménii jako kolébku civilizace, ačkoli je tak tradičně vnímána oblast mezi řekami Eufrat a Tigris. Skutečnost, že na území Sumeru byly kromě dlouhých sumerských nalezeny i krátké armenoidní lebky a také nevíme zhola nic o tom, kde se staří Sumerové zčistajasna vzali, hovoří spíše pro tuto teorii, než proti ní.
Výzkumy z přelomu 19. a 20. století naznačují, že se na území Arménské vysočiny, která leží severně od historické Mezopotámie, nacházela mezi 12. a 7. tisíciletím př.n.l. kultura, která znala zemědělství a stavěla chrámy. Průzkumy však byly velmi sporé. První osídlení na severu Mezopotámie se objevilo v 6. tísiciletí př.n.l. a jak se lidé postupně učili bránit rozvodněným řekám, postupovalo směrem na jih. Tam vznikla ve 4. tisíciletí př. n.l. Sumerská říše, kterou začínají dějiny lidské civilizace.


http://www.iatp.am/culture/articles/martirosyan-en.pdf

Brutalismus v sovětské režii

Jak bylo řečeno v minulém článku, brutalismus ve východním bloku vzkvétal od 50. do 80. let. V podstatě tak po Stalinově smrti a odhalení kultu osobnosti vystřídal socialistický realismus. Devadesát nejzajímavějších budov ze čtrnácti sovětských republik shrnul ve své knize CCCP: Cosmic Comminist Construction Photographed francouzský fotograf Fréderic Chaubin. Zaměřil se zejména na stavby na "okrajích" sovětského imperia stojící ve volné krajině, kde opravdu vypadají jako budovy z jiného světa.

Cirkus v Kišiněvě

Budova Moldavského cirkusu byla postavena v roce 1981 a zůstal otevřený po dlouhých 23 let. Přečkal i období, kdy Moldavsko zasáhla krize po rozpadu Sovětského svazu a rozsáhlé problémy se separatistickým Podněstřím. Země byla po dlouhou dobu v podstatě nejchudším státem Evropy. Cirkus byl a stále je důležitou složkou ruské, potažmo sovětské kultury. Po znárodnění Moskevského státního cirkusu v roce 1919 spadaly cirkusy pod Hlavní správu cirkusů (Soyuzgoscirk) a od roku 1929 byly všichni umělci formálně trénovaní v Moskevské cirkusové škole. Umělci patřili mezi elitu národa a těšili se mnohým výhodám od lepší lékařské péče přes vynikající bydlení a cestovní výsady až po daleko vyšší důchody oproti běžnému obytelstvu.
V roce 2004 circus zavřel z důvodu rekonstrukce a již nikdy neotevřel. V současnosti probíhají diskuze o znovuotevření.

Hotel Družba na Jaltě

Jalta na Krymu bývala oblíbeným letoviskem sovětské honorace. V blízkosti vilek komunistických pohlavárů zde byl mezi lety 1980 a 1985 postaven hotel, jehož vybudování bylo oslavou společné práce ČSSR a SSSR na vesmírném programu Interkosmos. Ta vyvrcholila v roce 1978 vesmírným letem Vladimíra Remka, prvního kosmonauta, který nepocházel ze Sovětského svazu ani USA.
Kosmicky vyhlížející ozubená budova zapuštěná do svahu byla pro architekty výzvou. S vytipováním místa na vhodném podloží se nikdo příliš nezatěžoval, takže bylo vybráno místo náhodné a zcela nevhodné.  Objekt byl tedy postaven na třech nohách a předimenzován tak, že by měl vydržet otřesy až 9 stupňů Richterovy stupnice. Koluje historka, že při zapouštění nosných sloupů musel Sovětský svaz opakovaně ujišťovat Turecko a USA, že se nejedná o raketové silo.

Gruzínské ministerstvo dopravy a dálnic

Podivná struktura spojující brutalismus a ruský konstruktivismus leží na předměstí Tbilisi na břehu řeky Kura. Je založena na konceptu "Space City", který spočívá v zabírání co nejmenšího prostoru základy stavby na zemi a ponechání místa přírodě. Jednotlivá patra budovy tak při notné dávce představivosti levitují mezi korunami stromů.
Stavba byla dokončena v roce 1975 a s její realizací se pojí kontroverzní případ. Projekt je prý až příliš inspirován plány českého architekta Karla Pragera na budovu, která měla stát v pražských Košířích. V současnosti zde sídlí ústředí Bank of Georgia, která také financovala rozsáhlou rekonstrukci.

Za zmínku ještě stojí mnohé další..


Letiště Zvartnots v Jerevanu



Hotel Salute Kyjev



Dům spisovatelů u jezera Sevan v Arménii



Institut kybernetiky a robotiky v Petrohradě



Ceremoniální palác v Tbilisi

Brutalismus drsný jako beton

Brutalismus zní strašidelně a nejedna brutalistická stavba opravdu trochu strašidelná je. Bývají považovány za "komunistickou příšernost" a některé v poslední době přicházejí na přetřes v otázce, zda zbourat, nechat být, nebo dokonce prohlásit kulturní památkou. Po bližším ohledání a malém výletu do historie však snadno zjistíme, že ty hrozný baráky z dob soudruhů se vyskytují na východě i na západě. A také že i v relativní ošklivosti může být krása.

Jako brutalisté byli poprvé označeni mladí architekti, kteří v roce 1954 na kongresu CIAM (Congrés International d´Architecture Moderne) v Aix-en-Provence prohlásili, že CIAM ztrácí zájem o ideály moderní architektury. Název pochází z francouzského béton brut, což lze chápat jako surový, ale i jako pohledový beton. Právě velké betonové bloky rozličných tvarů, které nejsou nijak zakryté či opracované, jsou hlavním poznávacím znamením brutalismu. V rámci poválečné obnovy Evropy si stavby ze snadno dostupného materiálu získaly mnoho přívrženců. Na západě vznikaly od 50. do 70. let hlavně veřejné budovy a univerzitní kampusy. Na východě přišla vhod monumentálnost stylu v kombinaci s filozofií socialistického člověka, který na zbytečné příkrasy a umění moc nedbal. Brutalismus se tak v zemích východního bloku těšil oblibě až do konce 80. let. 

Poslední dobou bývá slyšet o budově bývalého Plynárenského dispečinku Transgas na Vinohradské třídě v Praze. Původně zde mělo stát administrativní centrum Pražských plynáren, ale když se v roce 1970 ČSSR zavázala spolupracovat s SSSR na mimořádně technicky a finančně náročné stavbě 1030 km dlouhého Tranzitního plynovodu přes své území, bylo nutné vybudovat řídící centrum. Autory návrhu telemetrické ústředny vybavené tehdy nejmodernější technikou jsou Ivo Loos, Jindřich Malátek, Jan Eisenreich a Václav Aulický. Zajímavostí je funkční izolace z běžně dostupných dlažebních kostek a plynovodní potrubí používané jako zábradlí. Údajně se jedná o nejkvalitnější realizaci brutalismu v bývalém Československu. V současnosti je budova ve špatném stavu a hrozí jí demolice. Klub za starou Prahu usiluje o zápis na seznam kulturních památek.

Zdroj: Wikicommons, autor OD Kotva

Podobná diskuze probíhala nedávno i ohledně pražského obchodního domu Kotva. Stavba manželů Machoniových z let 1970 - 1975 se měla stát výkladní skříní socialistického blahobytu. Při jejím otevření museli dychtivé zákazníky dokonce hlídat vojáci. Samonosná konstrukce složená z mnoha šestiúhelníků dovolila maximálně využít nepříliš velkou stavební plochu, aniž by přesahovala nad okolní zástavbu. Budova má pět nadzemních a dvě podzemní podlaží. Kvůli velkému spěchu v průběhu stavby bohužel nedošlo k archeologickému průzkumu velmi cenného pozemku a bylo zničeno mnoho fragmentů včetně pozůstatků pražského opevnění a kostela sv. Benedikta.

Zdroj: Wikicommons

Od manželů Machoniových pochází i návrh Karlovarského hotelu Thermal. Ten byl postaven mezi lety 1967 - 1976 a od počátku byl projektován jako ústředí pro mezinárodní filmový festival. Kvůli stavbě bylo zbouráno asi třicet historicky hodnotných domů v bývalé Chebské ulici. Nynějšímu lázeňskému komplexu dominuje 65 metrů vysoká železobetonová budova na které je patrná inspirace švýcarským architektem Le Cobusierem. Uvnitř areálu se nachází festivalové kino s pěti sály, několik restaurací, rozsáhlé kongresové prostory, kavárny a venkovní vyhřívaný padesátimetrový bazén umístěný na skále.Ten je zhruba z jedné třetiny napájen vodou z Vřídla.

Zdroj: Wikicommons

Kontroverzní Nová scéna je příkladem vrcholného brutalismu. Moderní budova obložená "televizními obrazovkami" od světoznámého sklářského dua Libenský - Brichtová má svoje zaryté zastánce i odpůrce. Stavba se uskutečnila v letech 1977 - 1983 v rámci rozsáhlé rekonstrukce Národního divadla. Bylo nutné vyřešit technické obtíže hlavní budovy, které prozatimně řešila provozní budova v Divadelní ulici, Také se dlouho diskutovalo o potřebě další scény a využití prázdného prostoru v nejbližším okolí Národního divadla. Soutěž nakonec vyhrál tým Bohuslava Fuchse s návrhem tří nových budov s reprezentačním proskleným křídlem do Národní třídy a piazzetou ve vnitrobloku. Návrh musel být nakonec mnohokrát upravován a stavba byla dokončena až v roce 1983, dlouhých 11 let po Fuchsově smrti. Ani po dokončení se budově nevyhnulo mnoho problémů od špatné zvukové izolace, která byla vyřešena právě předsunutými skleněnými tvarovkami, které tvoří typický vzhled budovy, po špatnou vzduchotechniku a akustiku sálů až po celkové poddimenzování budovy včetně výtahů. 

Zdroj: Wikicommons Lad.Raj

Občas není od věci obohatit český architektonický rybník o cizokrajné vlivy, řekli si příslušní soudruzi a zadali na počátku 70. let stavbu nové budovy Chemopetrolu jugoslávskému architektovi Jovanu Jovanovičovi, který obohatil panorama Prahy o velmi nevšední ukázku jugoslávského brutalismu. Pro stavbu, která se tyčí nad Kobylisy se vžil název Drákulov. Vzdáleně totiž připomíná hradní zříceninu a zejména při západu slunce evokuje dojem betonového tajemného hradu. Už tak dost strašidelný zhled umocňují betonové pilíře kolem budovy, které fungují jako slunolamy. Údajně je Drákulov i velmi odolný vůči tektonickým vlivům, které působí časté problémy v Jovanovičově domovině.

Příště něco o perlách brutalistické architektury na východ od našich hranic.

Legenda o podvedeném staviteli z Noravanku

Zdroj: Flickr, Grigory Gusev

Hluboko v kaňonu říčky Darichay, mezi cihlově červenými skalami, jejichž ostré vrcholky se tyčí k blankytně modrému nebi je na zdánlivě rovné plošině zasazené do majestátní hory postaven klášter. Je na první pohled zvláštní, pozoruhodný a nezapomenutelný. Pokud by okolní červené skály mohly mluvit, možná by nám pověděly příběh o staviteli velkolepého svatostánku mezi příkrými srázy, který za svoje úsilí nikdy neobdržel odměnu. Tvůrce chrámu se jmenoval Momik. Byl neobyčejně nadaný malíř, architekt a sochař, hvězda univerzity v nedalekém Gladzoru. Mezi jeho největší díla patří ilustrace evangelií. Navrhoval kláštery v Areni a Astvatsatsin, kde projevil zcela nový přístup k církevním stavbám. Později se mu začalo říkat "Burtelashen", doslova postavený postavený Burtelem, podle Burtela Orbeliana, místního šlechtice, který stavby financoval. Právě Orbelian, pán Syuniku, hraje v příběhu ústřední roli.

Momik se totiž bláznivě zamiloval do jeho dcery. Když to mocný šlechtic zjistil, nelenil a uzavřel s architektem dohodu. Dostane její ruku, pokud se u podaří do tří let postavit bez cizí pomoci velkolepý chrám nebývalé krásy. Momik se rychle pustil do práce s vidinou budoucího štěstí. Zcela sám řezal obrovské kusy skály a opracovával je na stavební kvádry. Ač se to zdálo nemožné, za méně než tři roky postavil nádherný dvoupatrový chrám. Když se to dozvěděl Orbelian, vyslal za Momikem svého sluhu. Stavitel se zrovna chystal umístit poslední kamenný blok na vrchol věže. Jeho úkol byl téměř splněn. Sluha vylezl za Momikem na střechu a shodil ho dolů, přesně jak mu Orbelian poručil. Kámen, který držel mistr v ruce se tak stal jeho náhrobkem a stojí vedle kláštera dodnes.

Noravank znamená v arménštině "nový klášter". Na místní poměry opravdu nový je, protože je přibližně o 600 let mladší, než většina ostatních. Byl založen v roce 1206 biskupem Hovhannesem, dávno před tím, než se udál příběh o Momikovi,  Ve 13. a 14. století zde sídlili biskupové Syuniku. Klášter se tak stal významným kulturním centrem napojeným na mnohé vzdělávací instituce, zejména na univerzitu v Gladzoru.  Menší z kostelů S. Karapet byl vybudován v letech 1216 - 1227 z rozhodnutí knížete Liparita Orbeliana. Kostel byl několikrát poškozen zemětřesením a rekonstruován. Poslední renovace proběhla v roce 1998 a byla financována ze soukromých zdrojů. V jeho vstupní hale se nachází několik náhrobků a chačkarů. Kostel sloužil i jako mauzoleum knížete Smbata Obeliana. Postranní kaple Sv. Řehoře Osvětitele byla přistavěna v roce 1275 a sloužila i jako hrobka rodu Obelianů.
Momikem postavený větší kostel S. Astvatsatsin je z roku 1339 a připomíná pohřební chrámy z počátků arménského křesťanství. V přízemí se nacházela rodinná hrobka a v prvním patře pamětní kaple. Schody do prvního patra vedou zvenku nad vstupním portálem.
V blízkosti kostelů je malá zahrada a ve spodní části kompexu moderní budova, které slouží jako byt pro opata a správce kláštera. Nachází se zde i mnoho chačkarů - vytesaných stél s ústředním motivem kříže, bohatě ornamentálně zdobených, které jsou typickým arménským druhem umění.

Historické pozadí
V roce 1206, kdy byl klášter založen vládl v Čechách Přemysl Otakar I. a zbývalo šest let do vydání Zlaté buly sicilské. V Anglii údajně řádil Robin Hood a v dalekém Mongolsku se Temudžin stal Čingischánem. Když o více než sto let později dostavěl Momik svůj chrám, zažívaly české země nebývalý rozkvět pod taktovkou Karla IV. V Moskvě byl postaven Kreml, k Evropě se pomalu ale jistě z asijských stepí blížila černá smrt a Arménie byla stále vazalem slábnoucí Mongolské říše.

Ruský domostroj - šovinistická cesta k domácímu štěstí

Doba Ivana Hrozného, cara vší Rusi a stvořitele samoděržaví, přinesla do Ruska tvrdé pořádky. Sám car je dodnes rozporuplnou postavou. Bývá vnímán jako despota, který uvrhl Rusko na dlouhá staletí do izolace a zaostalosti. Pro řadu Rusů je však dobrým vládcem, který položil základy podstaty ruského národa. Ať tak či onak, samoděržaví se jako státní zřízení osvědčilo a udrželo se v podstatě do Velké říjnové socialistické revoluce v roce 1917.

Život v Rusku druhé poloviny 16. století nebyl žádný med.  O renezanci jako v Evropě se vůbec nedá mluvit, probíhal spíše boj o přežití. Absolutistická monarchie nebyla dobrou půdou pro pokrok, probíhaly neustálé války, car měl půtky s vyšší šlechtou - bojary a ačkoli prováděl nesmělé a opatrné reformy, o velké modernizaci nemohla být řeč. Nakonec se Ivan IV. prohlásil Carem vší Rusi, který se musí zodpovídat jen Bohu a zrodilo se samoděržaví. Jeho vláda neměla opozici a běda každému, kdo by gosudarovi odporoval. Z tohoto období, kdy drtivá většina Rusů byla negramotná a v celé říši neexistovala jediná univerzita se dochovala jedinečná literární památka - Domostroj.

Soubor rad jak vést domácnost z dob, kdy byl muž doma polobohem a jeho slovo zákonem sepsal údajně Silvestr, kaplan Ivana Hrozného. Dílo je adresováno mužům vyšší společnosti a poskytuje ucelený návod na to, kterak vládnout domácnosti. Jako nejdůležitější hodnoty vnímá Boha, cara a církev. V souladu s tím je rozděleno na tři části - náboženský život, vztahy a praktické záležitosti v rodině a povinnosti vůči státu. Muž v něm má neochvějnou vedoucí roli a je zodpovědný za fungování rodiny jako celku. Tou se nerozumí jen pán domu a jeho žena a děti, případně další příbuzní, ale i služebnictvo, bez kterého by domácnost nemohla fungovat. Každý má v domostroji pevně vymezené povinnosti, což z něj dělá ideální předobraz života ruské elity.
Muž jakožto osoba odpovědná za dodržování náboženských povinností se má například nejlépe několikrát denně účastnit bohoslužby. Žena se také měla pravidelně modlit, ale přednější než cesta do kostela pro ní byly povinnosti v domácnosti. Stačilo tak, když se účastnila jen pokud tím neutrpěla péče o dům. Ta jejím hlavním úkolem, samozřejmě pod dozorem muže.

"Všechny záležitosti každodenního života by měla žena konzultovat s manželem a pečovat o jeho potřeby."

Přestože je Domostroj adresován mužům, je v něm velká část věnována ženám a jejich místě v životě. Ty byly považovány za služebnice svého muže, ačkoli jejich společenská role není úplně degradována a je jim přiznána určitá důležitost.

"Jak udržet dům v čistotě a pořádku: V dobré rodině, kde je žena pečlivá je dům vždy čistý a uklizený. Vše je v pořádku, na svém místě a vyčištěné. Pro muže je pak příchod domů jako vejít do ráje. To vše je rolí ženy, která má úkolovat služebnictvo a děti. Buď laskavě, nebo tvrdě, pokud je to nutné.  Ale pokud muž shledá, že žena nepečuje o domácnost tak, jak by měla a služebnictvo je zanedbané, měl by manželku poučit. Pokud dělá vše, tak jak má, zaslouží si lásku a přízeň. Pokud ne, nezbývá než ji v soukromí potrestat.  Trest by však měl být udělen s láskou a po náležitém zvážení. Manželé by neměli žít ve vzájemné zlobě, ale lásce a otevřenosti."

Když už bylo nutné ženu potrestat, mělo se to udělat nejen s láskou, ale také nebylo žádoucí bít jí do obličeje, holí, nebo dělat cokoli, co by mohlo způsobit trvalé následky. Například vyražené zuby, nebo hluchotu. Velmi podobný byl i přístup k dětem. Hry a jiné radovánky byly nežádoucí, naopak se slušelo udržovat strach před zlobou hlavy rodiny. Pro ránu se také nemělo jít daleko, ale jak už bylo řečeno, trestalo se s láskou.
Třetí část Domostroje s praktickými radami je zajímavým vhledem do života v 16. století. Dozvíme se v ní jak se řídí domácnost o sto členech, obsahuje seznamy nutného vybavení, nádobí a nástrojů i rady jak řešit spory mezi služebnictvem. Je zde i mnoho návodů od sušení sena přes to, jak zajistit zábavu pro hosty, ušít šaty, uvařit mýdlo a samozřejmě také jak destilovat vodku.