Nádraží na 8351. kilometru transsibiřské magistrály se nápadně odlišuje od ostatních. Návštěvníky vítají nápisy v azbuce a jidiš a vedle nádražní budovy stojí sedmiramennýsvícen. Vlak z Moskvy sem jede šest dní a po cestě překoná sedm časových pásem. Vítejte v Birobidžanu, hlavním městě Židovské autonomní oblasti na Dálném východě.
 |
| Zdroj: Wikimedia commons |
Ačkoli se může zdát, že je Birobidžan jedno z mnoha zanedbaných sovětských měst kdesi uprostřed pustiny, má svoje místo v moderní židovské historii. Je totiž centrem první ryze židovské oblasti na světě. Zapadlý, polozapomenutý, dávno překonaný Izraelem, ale prvenství už mu nikdo neupře.
Osadníci, jejichž vizí bylo vybudovat židovský socialistický ráj sem začali přicházet v roce 1924 z Běloruska a Ukrajiny. Tenkrát zde byla jen bažinatá pustina, miliardy komárů a malá vlaková zastávka na trati do Vladivostoku.
Stejně jako v jiných zemích bylo i v carském Rusku židům po staletí upíráno právo vlastnit půdu. Živili se tak obchodem a drobnou řemeslnou činností. Po převzetí moci bolševiky v roce 1917 byli postiženi jak dopady první světové války, tak kolapsem ekonomiky, revolucí a protižidovskými pogromy. Touha po vlastním území byla logickým vyústěním situace. Socialistické vedení také doufalo, že když udělá z židů farmáře, integrují se lépe do společnosti, čímž se oslabí antisemitistické nálady.
V roce 1928 byla oficiálně vytyčena oblast Birobidžanu jako budoucí židovská kolonie. Důvodem pro umístění uprostřed pusté tajgy bylo několik. Roli hrály sovětské bizarní plány na zúrodnění Sibiře, dostatečná vzdálenost od protižidovsky naladěných ukrajinců a bělorusů a také strategická poloha při hranicích s Čínou. Brzy započala poněkud divoká a neorganizovaná kultivace tajgy, při které se záhy ukázalo, že Stalinem štědře darované území je v podstatě nevyužitelné. Půdu bylo třeba vysušit, chyběly nástroje, vybavení, pitná voda a další základní potřeby. Osadníci byli navíc sužováni velkým množstvím komárů.
 |
| Zdroj: Wikimedia commons |
Židovská autonomní oblast byla oficiálně ustanovena v roce 1934 jako národní území sovětského židovstva. Měla být Stalinovou odpovědí na sílící sionismus a důkazem, že v socialistickém státě mohou židé žít svobodně, v souladu se svoji kulturou, jako každý jiný národ, který je součástí Sovětského svazu. Birobidžan se postupně rozrůstal, až dosáhl na konci 30. let kolem 110 000 obyvatel, ovšem pouze necelá pětina byli židé. Úředním jazykem byl přesto ustanoven jidiš a hebrejština byla upozaděna. Důvodem bylo, že hebrejština je spjata s judaismem na náboženské úrovni, zatímco jidiš je civilním jazykem. Sovětská vláda, propagující ateismus, dávala logicky do popředí národnostní aspekt židovství před náboženským. Vznikaly jidiš školy, noviny a rozhlasové vysílání. Od roku 1935 musely být všechny oficiální dokumenty dvojjazyčné - v ruštině a jidiš. Stejně tak oficiální nápisy, názvy ulic a poštovní známky.
 |
| Zdroj: Wikimedia commons |
Plán na zbudování centra sovětského židovstva nakonec nebyl úspěšný. Život v nehostinné tajze byl příliš těžký a území Židovské autonomní oblasti příliš vzdálené od ostatních židovských komunit v Sovětském svazu. Vláda navíc do rozvoje oblasti neinvestovala zdaleka tolik, kolik přislíbila a kolik by bylo reálně potřeba. Na konci 30. let bylo vrámci stalinských čistek zatčeno a vězněno vedení města a mnoho kulturních institucí bylo zakázáno. Po druhé světové válce nastal krátký obrat, nicméně obroda dlouho nevydržela a zbytky projektu smetly antisemitistické kampaně na konci 40. let. Židovská populace v Birobidžanu stagnovala az do konce devadesátých let. Po pádu železné opony se pro židy na základě práva návratu otevřela možnost emigrace do Izraele, která byla hojně využívána. Přestože proběhly snahy o obrození židovské kultury ve městě, židů zde žije jen velmi málo. Vizi židovského ráje uprostřed Sibiře tak připomínají jen ony dvojjazyčné nápisy a největší menora na světě, která se tyčí na birobidžanském Hlavním náměstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat