Okolo Polska - Gdaňsk

Když jsem četla o zlaté nádheře Gdaňsku, pojala jsem podezření, že si Lonely Planet zase trochu zapřeháněl. Nakonec se ukázalo, že nepřeháněl ani trochu. Možná se ještě držel při zemi. Půlmilionová metropole Pomořanského vojvodství tvoří společně s městy Gdyně a Sopoty aglomeraci běžně nazývanou Trojměstí, polsky Trojmiasto. Na své si tu může přijít téměř každý. Bílé písčité pláže Baltského moře nelákají k opalování, ale svoje kouzlo mají. Při dobrém počasí se dá pohodlně dojít po pláži z Gdaňsku až do Gdyně. Pro ty, co nevydrží bez telefonu je na celé přilehlé promenádě wifi zdarma, dokonce provozovaná městem. Milovníci historie také nepřijdou zkrátka, protože Gdaňsk hýbal dějinami snad ve všech dobách. Doslova na dohled od sebe jsou zde dvě místa, kde se psaly moderní dějiny. Tím prvním je Westerplatte, kde padly první výstřely 2. světové války a druhým Gdaňské loděnice, ve kterých Lech Walesa založil hnutí Solidarita.

Oblast podél Visly byla osídlena už od doby kamenné, nicméně první datované informace jsou samozřejmě z doby dávno poté, co se lidstvo vynořilo z temna dávnověku. Kníže Měšek zde založil město v roce 980 a jak už to bývalo, nacházelo se na obchodní stezce. V roce 997, krátce poté, co kníže Měšek a s ním celé Polsko přijalo křesťanství, zde působil český světec Sv. Vojtěch a křtil místní obyvatelstvo. Poté, co v 11. století Polsko ztratilo v Pomořansku vliv, získala oblast poměrně velkou autonomii, která pouze formálně spadala od polského velkoknížete. Kolem roku 1235 zde žilo asi 2000 obyvatel a po městu začala pokukovat německá Hanza. Začalo se sem pomalu stěhovat německé obyvatelstvo a když se Gdaňsk připojil k Hanze, brzy se stal jedním z nejvýznamnějších přístavů v Baltském moři. Když v roce 1294 poslední pomořanský kníže Mestwin II. postoupil všechny své statky včetně Gdaňsku polskému velkoknížeti Přemyslu II., ten přijal oficiální titul "dux Polonie et Pomoranie". Po jeho odstoupení připadlo město nakrátko českým přemyslovcům Václavu II. a Václavu III.

V té době už se nad Evropou stahovala mračna a meče si brousilo jedno z největších zel 13. a 14. století, Řád německých rytířů. Tito muži, kteří se rozhodli šířit víru "ohněm a mečem" stihli během pár let převrátit notný kus Evropy vzhůru nohama a zneškodnit je trvalo velmi dlouhou dobu. Poté, co založili Řádový stát v Livonsku doslova knížeti Konrádu Mazovskému doslova pod nosem, začali přemýšlet, jak svoji svatou zemi ještě rozšířit. Nutno podotknout, že Konrád se pozváním řádových bratří na pomoc proti pohanským Livonům zachoval značně neprozřetelně, jelikož Němečtí rytíři byli přibližně rok předtím vyhnáni ze Sedmihradska. Tam byli na pozvání uherského krále Ondřeje II., který zjistil, že ho plánují zbavit moci a založit řádový stát. V roce 1308 připadlo město řádovému státu německých rytířů a těm patřilo až do 15. století.
Při druhém dělení Polska v roce 1793 se město stalo součástí Pruska jeho sláva začala pomalu blednout. Na krátkou dobu se Gdaňsku zmocnil i Napoleon, ale brzy byl vystřídán Pruskemva poté nově vzniklým Německým císařstvím.
Po první světové válce bylo ustanoveno Svobodné město Gdaňsk, které bylo pod kontrolou Společnosti národů. Do polských rukou se vrátilo až v roce 1945, kdy město a celou oblast začala opouštět velká část německého obyvatelstva. Na konci 40. let také začala rozsáhlá obnova zničeného města, díky které můžeme " zlatou nádheru Gdaňsku" obdivovat i dnes.

Geamana, vesnice utopená v jedovatém jezeře

Zdroj: Abrudinfo.ro

Vypouštění toxických odpadů jen tak do přírody je zvyk nehezký, leč bohužel v nedávné historii poměrně rozšířený. Jednou z varujících památek na časy, kdy se na ekologii nehrálo, je vesnice Geamana v rumunské župě Alba. Původně měla úplně zmizet z mapy, ale diktátoři míní, život mění.
Malebná vesnička doplatila na objevení velkých zásob mědi v nedalekém okolí na konci 70. let. V Rumunsku probíhala rozsáhlá industrializace a ekonomika byla na vzestupu. Kolaps a hladová 80. léta ještě nebyla ani na dohled a zářné budoucnosti se muselo jít naproti. V souladu s radostným budováním Ceaucescu neviděl horskou vesnici, ale ideální místo pro jezero na zachytávání toxického odpadu z výnosných dolů. V roce 1978 se začalo horečně pracovat. Byly otevřeny doly Rosia Poieni a v údolí se začala vařit jedovatá polévka z kyanidu a dalších chemikálií. Vystěhováno bylo asi 400 rodin, pro které měla být postavena nová vesnice asi 7 km od té staré. Nakonec byli přestěhováni přibližně 100 kilometrů daleko a obdrželi jen mizernou kompenzaci. Dodnes se nevyřešilo to, že byl zatopen i hřbitov a o ostatky předků vystěhovaných vesničanů se nikdo nestaral. Z vesnice téměř nic nezbylo a z jezera hýřícího všemi barvami trčí jako smutné memento kostelní věž. Tam, kde bývaly okolní kopce nad vsí zůstalo několik domů.

Měděné doly Rosia Poieni v Apusenských horách jsou v současnosti největší v Rumunsku a produkují kolem 10 000 tun mědi ročně. Zdejší zásoby představují přibližně 65% rumunských rezerv. Na kopcích okolo Geamany dodnes přebývá asi dvacet lidí, kteří se odmítli vystěhovat. V toxickém prostředí a bez infrastruktury.

Okolo Polska - Co neminout v Poznani

Zdroj: Wikicommons

Hlavním magnetem pro turisty je starobylý Rynek s barevnými domečky, radnicí a samozřejmě kůzlátky. Jejich původ je třeba hledat v legendě o nešikovném kuchaři. Když byla Poznaňská radnice přestavěna po požáru, rozhodli se radní instalovat na radniční věž hodiny. Samozřejmě to byla velká sláva s bohatou hostinou, na kterou bylo pozváno mnoho význačných osobností. Hlavním chodem měla být srnčí pečeně a její příprava připadla mladému kuchaři Petrovi. Jeho pozornost neustále odváděla od vaření spousta zajímavých věcí, které se děly na náměstí. Stalo se to, co se stát muselo. Pečeně mu spadla do ohně a shořela na popel. Vyděšený chlapec ve snaze o nápravu vyběhl na louku za městem, chytil dvě kůzlata a pelášil s nimi zpátky do kuchyně. Ta však poznala, že jim jde o život, vysmekla se a utekla na radniční věž. Na jejím vrchu se začala trkat, což pobavilo celé náměstí, starostu i jeho hosty. Petrovi bylo odpuštěno, zvířata zachráněna a radní se rozhodli nechat postavit hodinový stroj s kůzlátky, aby si mohli stejnou podívanou užívat každý den.
Za návštěvu určitě stojí také Ostrov Tumski, jinými slovy Katedrální ostrov. Místo údajného setkání tří bratří Čecha, Rusa a Lecha a také kolébka Polského státu. Před tisícovkou let zde Měšek I. přijal křesťanství a nedlouho poté zde byla postavena první katedrála. Dnes zde můžeme obdivovat nejen katedrálu, ale také kostel Panny Marie, Arcidiecézní muzeum a v neposlední řadě úžasnou atmosféru.

Okolo Polska - Poznaň

Další zastávkou na okružní jízdě byla půlmilionová Poznań. Metropole Velkopolského vojvodství leží na řece Wartě asi 440 km od Prahy a nejlepší cesta autem sem vede, pokud si paradoxně zajedete dalších 120 kilometrů přes Německo. Inu, Polsko se může pyšnit lecčím, ale hustá a kvalitní dálniční síť to opravdu není.

Poznaň v roce 1617, zdroj: Wikicommons

Podle legendy žili v dávných dobách tři mladí bratři -  Čech, Lech a Rus. Jednoho dne se rozhodli, že se vydají každý svoji cestou do světa na zkušenou. Dohodli se, že se znovu setkají, kde se rozešli, až dosáhnou určitého věku. Jak řekli, tak se také stalo. Lech založil nedaleko uprostřed hustých lesů Hnězdno a usadil se tam. Jednoho dne vyrazil na lov. Byl podzim a chtěl si připravit zásoby na zimu. Lov byl velmi úspěšný a hradní pán se vracel domů se svoji družinou a plnými vozy kořisti. Náhle uslyšeli dusot kopyt a s obavou si pomysleli, kdo jiný než oni by mohl beztrestně lovit v knížecích lesích. Připravili se tedy na setkání s loupeživou bandou. Připraveni k bitvě vyčkávali, až budou neznámí vetřelci na dohled. Záhy vyjela skupina válečníků na mýtinu. Vypadali hrozivě a byli plně ozbrojeni. Členové knížecí družiny napjali tětivy luků a připravovali se na souboj. Když se přiblížili natolik, že byly rozpoznat jejich tváře, Lech radostně zdvihnul ruce nad hlavu a vykřikl: "Ruse, Čechu, bratři moji milovaní!" Propuklo obrovské veselí. U blízké řeky rozbili tábor, zapálili ohně a hodovali dlouho do noci. Na památku šťastného shledání se rozhodli na onom místě založit město Poznaň, což odvozeno od polského "poznać" a znamená doslova místo shledání.
Historici tak romantičtí nejsou a mluví o tom, že známky prvního osídlení pocházejí z doby kamenné, leč podrobnější informace máme až z 8. a 9. století, kdy na soutoku řek Warta a Cybina stálo opevněné hradiště. Dnes je tu Katedrální ostrov, neboli Ostrow Tumski (ano, ten ve Vratislavi se jmenuje stejně). Doba největší slávy přišla v 10. století, kdy byla Poznaň centrem mladého Polského státu. Piastovci si ji zvolili jako svoje sídlo a v roce 968 zde vzniklo první Polské biskupství. Je pravděpodobné, že se kníže Mieszko nechal o dva roky dříve pokřtít právě zde, čímž celé Polsko přijalo křesťanství jako státní náboženství. Kolem roku 1000 byl však církevní význam Poznaně zastíněn vznikem arcibiskupství v blízkém Hnězdně. Poté, co město poničil při svých výbojích český kníže Břetislav I. a hlavní město bylo přesunuto do Krakova, začala sláva Poznaně na dlouhá staletí upadat, ačkoli ekonomický význam si udržela. 

Zdroj: Wikicommons

Koncem 12. století zde stále byla v podstatě jen pevnost na Tumském ostrově a přilehlé městečko s mnoha řemeslnými dílnami a obchodníky. V roce 1249 si kníže Přemysl I. Velkopolský zvolil Poznaň jako svoje sídelní město a začal se stavbou hradu. Bylo mu také povoleno zde založit město, jehož půdorys se v podstatě zachoval do současnosti. Hrad stával na východním konci města, které tvořilo náměstí (dnešní Rynek) a přilehlé uličky dnešního Starého města. Ve 14. a 15. století se Poznaň ocitla na významné obchodní stezce spojující Krakov s Baltským mořem. Proudily tudy kožešiny, drahé látky, sůl, koření a jantar. Největší rozkvět však město zažilo v 16. století, kdy se stalo centrem kultury, vzdělanosti, obchodu a řemesel, druhým nejdůležitějším po Gdaňsku.

V roce 1611 zde byla založena Jezuitská kolej. Poznaň sice ztratila svůj politický význam, ale rozvíjea se hospodářsky. V dalších staletích město patřilo Prusku, Německému císařství a nakonec 2. Polské republice. Za nacistické invaze byla Poznaň obsazena během prvních 10 dnů války a Heinrich Himmler zde přednesl v roce 1943 první otevřený projev o "konečném řešení židovské otázky". Na konci války bylo město osvobozeno Rudou armádou, což ho s konečnou platností uvrhlo do sovětské sféry vlivu.
Dnes je Poznaň se důležitým obchodním centrem a také dopravním uzlem na poloviny cesty mezi Berlínem a Varšavou. Díky zachovalému centru je také častým cílem turistů. O tom, co je sem přivádí příště.

Okolo Polska - Co neminout ve Wroclawi

Jelikož Vratislav unikla ze 70% náletům na konci 2. světové války, milovník historie tu určitě nepřijde zkrátka. Začneme tedy na nejdéle osídleném místě ve městě - ostrově Tumském, který už dneska ostrovem není, ale nikomu to zdá se nevadí.

Zdejší uličky vyloženě lákají k procházce, při které budete míjet jeden kostel za druhým. Nejdůležitější církevní stavbou ve městě je katedrála sv. Jana Křtitele. Je velmi okázalá, nepřehlédnutelná a pyšní se největším počtem vitráží v celém Polsku. Pokud budete ostrov opouštět po Tumském mostě, nezapomeňte před jeho přejitím pohladil hlavu lva vedle katedrály. Zabezpečíte si tím nalezení lásky svého života.
Odtud už je to jen kousek na Vratislavský Rynek, neboli náměstí. Je jedním z největších v Evropě a je úctyhodných 175m široké a 212m dlouhé. Původně vzniklo jako městská tržnice a je obklopeno barevnými měšťanskými domy. Radnice v jeho středu je perlou gotiky. Nachází se v ní nejstarší evropská restaurace a nejstarší polské hodiny. Dnes se uvnitř nachází muzeum, kde se můžete seznámit s pohnutou historií města. Bohužel je náměstí občas využíváno za původním účelem pořádání trhů, ale v poměrně bizarním smyslu. Před radnicí bývají rozpostřeni sádroví trpaslíci, zahradní houpačky a další artefakty, které podtrhují atmosféru ne zcela žádoucím směrem.

Pokud nasměrujeme svůj zrak na severozápadní roh náměstí, naskytne se nám pohled na dva malinké domečky spojené jakousi brankou a mohutný chrám za nimi. Domečky se jmenují Jeníček a Mařenka (Jaś i Małgosia) a byly postaveny v 15. století. Brána původně vedla na hřbitov a zachoval se na ní nápis "Mors Ianua Vitae" - smrt brána života. Ke svému názvu přišly až po 2. světové válce a inspirací byly pohádky bratří Grimmů. Brána evokuje představu, že větší a barokně přestavěná Mařenka drží Jeníčka v lese okolních daleko větších domů. Chrám za nimi je zasvěcen svaté Alžbětě a původně patřil řádu Maltézských rytířů, kteří provozovali i přilehlý hospic. Později se stal jedním ze dvou farních kostelů ve městě a po většinu své historie patřil evangelické církvi. Za změnou majitele ovšem nebyly náboženské bouře otřásající Evropou 16. století. Stál za ní muž jménem Erhard Scultetus, který zde byl knězem v osudném roce 1525. Kromě velkého počtu dobrých vlastností, jak se na Božího služebníka sluší a patří měl i jednu slabost. Rád a hojně holdoval hazardu. Jednoho dne hrál kostky s jistým Heinrichem Rybischem, městským radním protestantského vyznání. Nejdříve stálo štěstí na jeho straně, ale jak to tak bývá, nevěděl kdy přestat. S vidinou snadného zisku vsadil do jediné hry všechno, co za celý večer vyhrál. Vrtkavá štěstěna ho opustila a zákonitě prohrál. Rybish byl mazaný muž a když viděl Scultetův zápal do hry, nezaváhal a nabídl soupeři, že může ve hře zůstat, pokud vsadí něco opravdu hodnotného. Bude tak mít možnost získat zpět peníze, o které tak náhle přišel. Sám prý vsadil zlatý řetěz tak dlouhý, že zavěšen na krku statného muže sahal až na zem. Scultetus se zamyslel a vsadil to nejcennější, co mohl - kostel sv. Alžběty. Netřeba dodávat, že prohrál, kostel připadl protestantům a rozmařilý prelát strávil zbytek života v hanbě.

Trpaslíci nejsou ve městě jenom barevní a sádroví na přehlídce nevkusu, ale i bronzoví a roztomilí. Najdete je celém historickém centru. Skotačí na sloupech, posedávají po ulicích, nebo polehávají na okenních římsách. Říkají jim krasnale a první se objevil v roce 2001. Od té doby neustále přibývají a dnes jich je hodně přes stovku. Představují snad každý obor lidské činnosti, zaměstnání, vlastnost nebo nešvar.
Pamětihodností je zde nepřeberně a určitě se vyplatí neminout také Halu století (Hala Ludowa), Raclawické panorama (Panorama Raclawicka), starou tržnici (Hala Targowa) a Japonskou zahraadu (Ogrod Japonski), která je oázou klidu v rušném městě.

Srbský deník

Věděli jste, že Česká republika vysílá v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí učitele za našimi krajany? Po celém světě jich působí necelá patnáctka a jeden z nich, Jan Jícha, se podělil o svoje zkušenosti z ročního pobytu mezi krajany v Srbském Banátu.

Jednoho krásného dne naložil svoji pětičlenou rodinu do dodávky a odjel do neznáma. Konkrétně do vesničky Češko Selo, čímž se počet jejích obyvatel zvýšil na necelou padesátku. A protože Češko Selo není jedinou českou vesnicí v Srbsku, dělil svůj čas a přízeň ještě mezi nedalekou Kruščici, Gáj, Belu Crkvu, několik krajanských spolků, které spolu vedou žabomyší války, kostel a dalších mnoho aktivit, které se tak nějak naskytly. Postřehy zprvu zveřejňoval na blogu, aby je podle svých slov nemusel vykládat každému zvlášť. Ten si získal značnou popularitu a výsledkem je kniha, která nabízí laskavý a velmi vtipný pohled do života na Balkáně. Pokud jste tam někdy byli, budete mít ze čtení dvojnásobný požitek! Autor trefně a s břitkým humorem popisuje svět krajanů v českých vesnicích v Srbsku. Život ve svérázném kraji mimo civilizaci, kde si musíte obstarat dříví na zimu buď tradičně, leč s nejistým výsledkem, tedy nákupem, nebo rozebíráním opuštěných domů v sousedství. Bojlery a vše ostatní neopravuji odborníci, ale majstři, přičemž jejich schopnosti jsou často všelijaké. Čas plyne jinak a není zvykem mít na rukou všech deset prstů. Cirkulárky se totiž točí všude na světě stejně, bez odledu na režim a čas. Jen někde je občas pohání traktor. Autor také často bojuje s nesmyslnou a všudypřítomnou byrokracii, která například velí při žádosti o mateřskou vyplnit 82 formulářů, z nichž 80 nemá význam.
Srbsko je jediná země na světě, ke které neseženete tištěného průvodce a informací je o ní jak šafránu. O češích žijících v Srbském Banátu se u nás ví ještě méně, než o jejich soukmenovcích v Rumunsku. Srbský deník je tak velmi povedenou a vzácnou možností, jak nahlédnout pod pokličku.

Okolo Polska - Wroclaw

Zdroj: Wikicommons

Polsko je stále pro velké množství našinců velkou neznámou s pošramocenou pověstí. Ač se to nezdá, má dost co nabídnout - od krásné přírody přes množství památek až po dlouhá léta opomíjené pobřeží Baltského moře a přátelské ceny. Cestovat se dá vcelku pohodlně vlakem, pokud překousnete záhadný polský zvyk nacpat se při nastupování do vlaku ve velkém množství do prvního vagónu a pak přeskakovat přes lidi a kufry do dalších, které jsou záhadně prázdné. Zákon schválnosti v takové situaci samozřejmě funguje spolehlivě, takže dochází k tomu, že ulička je plná lidí a kufrů. Lidé, kteří stojí mají místenky, ale na jejich místech sedí jiní lidé, kteří ale bohužel nemají kam uhnout. Šťastní majitelé místenek se pak rozčilují a lomí rukama, přičemž nešťastníci zatlačení davem na cizí místa krčí rameny a pokouší se opustit sedačky co jim síly stačí. Když se z téhle prekérní zavazadlové situace dostanete, tak zjistíte, že v zadních vagónech by se dalo tančit. Pravděpodobně je boj o místa folklór. Ani nechvalně známých polských potravin není třeba se obávat. Poláci by totiž ten sajrajt, co na objednávku řetězců vyváží k nám, nejedli. Kvalitou je běžná nabídka podobná spíše německé, než české a cenově také. Prostě a jednoduše za méně peněz vice muziky, šunka s masem a sýr, který je opravdu sýrem. Když to tedy vezmeme kolem a kolem po směru hodinových ručiček, tak se jako první místo k návštěvě nabízí Wroclaw.

Rytina ze 17. století zdroj Wikicommons

Metropole Dolnoslezského vojvodství má dodnes v erbu českého lva na památku uznání svrchovanosti Jana Lucemburského a připojení k Českému království. Její historie je však o mnoho delší. Začíná se psát v 10. století, kdy na křižovatce Královské a Jantarové obchodní stezky vzniklo opevněné hradiště Vratislavia. Stálo na Ostrově Tumském, který je dnes take ostrovevm katedrálním. Založili ho pravděpodobně češi a všeobecně se soudí, že samotný název města je odvozen od českého knížete Vratislava I.. V roce 990 dobyl Měšek I. Slezsko a připojil ho k Polskému knížectví. O deset let později zde založil biskupství. Na přelomu tisíciletí už bylo město významným obchodním centrem s asi tisícovkou obyvatel a rozšířilo se na levy břeh Odry. V roce 1138 se Wroclaw stala hlavním městem celého Slezska. Po vpádu Mongolů v roce 1241 byla vypálena a zkázu přečkal jen Tumský ostrov. Podle některých zdrojů město zapálili samotní obyvatelé, aby donutili mongoly k ústupu. V následujících dvaceti letech se podařilo Wroclaw obnovit a brzy se připojila k hanze. Centrem města se stalo nové hlavní náměstí - Rynek a Tumský ostrov se stal centrem náboženským.
V roce 1327 uznal vratislavský kníže svrchovanost Jana Lucemburského a doměstského erbu přibyl český lev. O 200 let později již byla Vratislav nejdůležitějším obchodním místem zemí Koruny české. V roce 1702 byla založena Vratislavská univerzita, která funguje dodnes. V rozbouřené Evropě 18. a 19. století město často měnilo majitele. Nejdřív to bylo po roce 1742 Prusko, začátkem 19. století Napoleon Bonaparte, kterého vystřídalo Něměcko. To si město udrželo až do konce 2. světové války, kdy připadlo Polsku. Došlo k neslavnému odsunutí německého obyvatelstva a osídlení města poláky.
O tom, co v metropoli Dolnoslezského vojvodství neminout příště.

Jablka pocházejí z Kazachstánu

Jablka jsou tak všudypřítomná a všední, že nijak neponoukají k zamyšlení o tom, že jako každá věc na světě odněkud pocházejí. Dnes máme po celém světě přibližně 20 000 odrůd, což je v ostrém kontrastu s pohými dvěma komerčními odrůdami banánů a jednou odrůdou kiwi. Většina se však během stovek a tisíců let kultivace, šlechtění a náhodného křížení vyvinula z jedné jediné divoce rostoucí odrůdy. Tou je Jabloň Sieversova, která pochází ze středoasijských pohoří jižního Kazachstánu.V kazaštině se jablko řekne "alma", což se take odráží v názvu bývalého hlavního města Alma Ata (Almaty), v překladu otec jablek.


A. Durer, Adam a Eva

Dlouhá cesta jablek z podhůří Altaje na náš stůl začala v roce 328 př. n. l., kdy Alexandr Makedonský přivezl jablka do Makedonie ze svého tažení. Tam byla šlechtěna a dokonce i roubována. Díky římským legiím se brzy rozšířila dále do Evropy, kde se zimní jablka stala díky jednoduchému skladování po staletí důležitou součástí jídelníčku. Po dobytí Anglie normany v roce 1066 se do ostrovního království dostaly nové odrůdy a take obliba cideru. Servíroval se často k jídlu místo vody, přičemž dětem se podával zředěný. Jeho obliba byla tak vysoká, že se občas používal jako platidlo. Zatímco kolem roku 1200 se v Normandii pil jen když byl nedostatek piva a vína, o dvě století později již těmto nápojům směle konkuroval. V 17. století dorazila jablka spolu s kolonisty do Ameriky, kteří si je přivezli především na výrobu cideru. V následujících stoletích jejich obliba strmě stoupala a dnes jsou po citrusech a banánech nejrozšířenějším ovocem na světě.

Jablka mají také velký mytický význam a objevují se v literatuře snad ze všech druhů ovoce nejčastějí. Začala kvůli nim Trojská válka a termín "jablko sváru" se používá dodnes. Jablko poznání, jak ho známe z příběhu o Adamovi a Evě, se v originálních textech Bible neobjevuje. Hovoří se v nich pouze o nespecifikovaném ovoci. V pozdějších verzích se objevují různé verze toho, jaké ovoce nešťastný pár vůbec jedl. Mohly to být fíky, olivy, meruňky, olivy, grapefruity i granátová jablka. Zmínka o jablku, jakožto ovoci ze stromu poznání se objevuje až ve 12. století. Spekuluje se o tom, že šlo o chybu v překladu z latiny, protože slovo malus označuje jablko i zlo. V roce 1504 vyobrazil Albrecht Durer poprvé Adama a Evu s jablkem a další umělci ho následovali.

Kterak sovětská propaganda překonala Járu Cimrmana

Dostala se mi do ruky skvělá kniha. Jmenuje se "Vyprávění o ruských vynálezcích a objevitelích" a jak název napovídá, podává svědectví o tom, kterak je sovětský člověk odnepaměti hybatelem pokroku. Na první stránce se na čtenáře směje Stalinův citát: "Zejména mládež musí znát dějiny vědy", přičemž k jejich poznání slouží následujících šest set stran, které poskytují alternativní výklad dějin z roku 1954. Ono pověstné rozdojení kozla a hrdinný horník Stachanov, který za směnu narubal 3 vagóny uhlí téměř holýma rukama, jsou jen třešničkou na dortu. Zapomeňte na to, co vám ve škole nakukali o vývoji lidstva od vynálezu kola po raketovou techniku, protože všechny důležité objevy pocházejí z matičky Rusi. Pokud jste v učebnicích dějepisu četli něco jiného, je to tím, že západní dějepisci jsou podlí a neschopní rádoby vynálezci ještě podlejší. Neštítí se zatajovat, zamlčovat, přisvojovat si Ruská prvenství a co hůř, dokonce s nimi běhají na patentní úřad.

"Vasilij Dubinin spolu se svými bratry získal kerosin ve velkém roku 1823 v závodě na destilaci nafty, vystavěném u Mozdoku. Zachovaly se nákresy přístrojů a popis výrobního postupu v tomto prvním kerosinovém závodě na světě. Přesto v Německu tvrdili, že kerosin získal z nafty poprvé německý učenec Reisenbach, ačkoli jeho práce byla uskutečněna až teprve roku 1830 a byla provedena pouze v laboratorním měřítku.
D. I. Mendělejev navrhl v roce 1870 konstrukci aperiodicky účinkujícího přístroje na destilaci nafty. Firma Nobel použila tohoto vynálezu, přičemž se ani náhodou neprořekla o jeho skutečném autorovi."

"Elektrické světlo nám již dávno nepřipadá jako něco neobyčejného. Jediným otočením vypínače vrací se nám do pokojů den, který již skončil. Zatlačujeme tmu paprsky nádherných svítidel a s vděčností vzpomínáme těch, kdo přinutili elektřinu, aby zrodila světlo.
Elektrické světlo se zrodilo v laboratoři petrohradského akademika Vasilije Vladimiroviče Petrova, velikého fysika své doby. Při zkoumání účinků elektrického proudu ohromné baterie článků, již sám sestavil a jež byla svou kapacitou na svou dobu rekordní, provedl Petrov tento pokus: připojil na baterii dvě tyčinky z dřevěného uhlí a spojil je. Zablýskla se jiskra. Petrov nepatrně vzdálil uhlíky od sebe, takže mezi nimi zůstala malá mezera. Avšak jiskra nezhlasla, nýbrž přeměnila se v oslnivě jasný plamen, tvořící zářící můstek mezi uhlíky. Tak byl dne 23. listopadu 1802 objeven elektrický oblouk."

Kromě kapitol o úspěších v chemii, fyzice, zemědělstí, botanice, astronomii a genetice je velký prostor věnován také letectví.

"Historické doklady nám vypravují, že pokusy podmanit vzduch a vzletět nad zemi činili naši předkové už v dávných dobách. V dobách Ivana Hrozného "prosťák Nikitka, bojarského syna Lupatova nevolník", zrobil křídla a létal na nich v Alexandrově Lhotě za velikého sběhu lidu."

"Možajskij dokončil montáž letadla s pomocí několika mistrů v Krasném Sele u Petrohradu v létě roku 1882. Tam bylo také letadlo zkoušeno pod vedením mechanika Ivana Golubeva. Po rozběhu ze zvláštního nakloněného můstku, který usnadňoval odpoutání stroje od země, vzneslo se letadlo do vzduchu a přeletělo přes pole. Stroj těžší než vzduch, vybavený motory a řízený lidskou rukou, vykonal první vzlet na světě. Nedopatřením mechanikovým se u letadla až na zemi polámalo křídlo."

"Boris Nikolajevič Jurjev, nyní řádný člen Akademie věd SSSR, začal svou práci na helikoptéře roku 1909. Brzy potom postavil Jurjevovu helikopteru studentský vzduchoplavecký kroužek Žukovského  byla předváděna na mezinárodní letecké výstavě roku 1912, kde Jurjev za ni dostal zlatou medaili."

Na závěr něco z poselství knihy slovy autora: "Kniha si vytkla za úkol provést čtenáře vznešenými síněmi klenotnice ruské vědy, seznámit ho s neocenitelnými skvosty vědeckého tvoření, potvrzujícími prvenství Rusů ve vynálezech a objevech. Přes značný rozsah knihy není přehled ruských vynálezců a objevů ovšem úplný. Sovětská věděcká veřejnost si dává velikou práci, aby odhalila zahraniční lži a a aby odkryla dějinnou pravdu o prvenství ruské vědy a techniky. Archivní výzkumy nám denně přinášejí nové doklady tohoto prvenství. Není pochyby, že ve chvíli, kdy tato kniha vyjde, bude počet těchto dokladů ještě mnohem vyšší.

Nejstarší seismograf na světě a muž, kterému narostla křídla

Na vysokém skalnatém ostrohu nad roklí, ve které se klikatí říčka Vorotan se mezi vrcholky hor nachází někdejší centrum arménské kultury a vzdělanosti. Klášter Tatev postavený v 8. století byl po celé věky sídlem biskupů ze Syuniku a univerzity, která byla proslulá kromě jiného školou miniatur.
Ta tev znamená v arménštině křídla a o tom, jak klášter ke svému neobvyklému jménu přišel se dochovala legenda. Když stavitel dokončil svoji práci a umístil poslední kámen na kupoli kláštera, nebyl schopen slézt dolů a tak zoufale zvolal: "Kéž by mi Bůh seslal křídla!" (Ognir Surb ta tev) Jak to dořekl, na jeho zádech opravdu vyrostla křídla a odletěl. Klášter tak dostal jméno Tatev na památku muže, jehož prosby byly Bohem vyslyšeny.

Zdroj: Wikicommons

V předkřesťanských dobách stával v místech dnešního kláštera pohanský chrám, který byl po prohlášení křesťanství oficiálním náboženstvím zničen a nahrazen kostelem. V jihovýchodní Arménii můžeme takových mist najít povícero. Původní chrám se však nedochoval. Ten současný pochází z 9. století, kdy biskup Davit přesvědčil knížete Filipa, aby věnoval pozemky pro stavbu kláštera, který by ochraňoval vzácné relikvie. Doba podobným darům přála, protože se v roce 884 Arménie vymanila z dvousetletého arabského područí a obnovila království. Dominantou komplexu je kostel sv. Petra a Pavla postavený mezi lety 895 - 906, který byl hlavním chrámem Syunického knížectví. Vnitřní výzdobě byla věnována mimořádná péče a zdi byly po celém obvodu pokryty freskami. Bohužel většina podlehla zubu času. Autoři pravděpodobně pracovali se západními mistry pod záštitou univerzity v Tatevu, která byla založena na počátku 10. století. Studenti se zde vzdělávali především v humanitních vědách, ilustrování rukopisů a tvorbě miniatur. Podobné školy vznikaly v různých klášterech v Syuniku a hrály významnou roli v rozvoji věd a umění po následující stovky let. Druhý kostel v Tatevu je zasvěcený arménskému partonovi Sv. Řehoři Osvětiteli byl postaven až v roce 1295 a na jeho místě původně stávala budova z 9. století.

Zdroj: Wikicommons

Na prostranství vedle kostela stojí už od roku 904 jeden z pokladů arménského inženýrství a architektury - Gavazan. Osmimetrový kamenný sloup zakončený křížem je usazen na otočné základně a kýve se již při dotyku lidské ruky, přičemž se vždy vrátí do původní pozice. Díky tomu byl využíván jako důmyslný systém včasného varování jak před seismickou aktivitou, tak před vzdálenými otřesy způsobenými postupem nepřátelských vojsk. Když v 10. století arabové dobyli Tatev, pokoušeli se sloup zničit. Zapřáhli deset párů volů, aby sloup strhli. Ale řetězy, za které byly zapřežení popraskaly a voli se zřítili do propasti. Nájezdníci to vyhodnotili jako špatné znamení a klášter spěšně opustili. Na mechanismu Gavazanu se naneštěstí nejvíce podepsali vědci, kteří jeho mechanismus zkoumali v polovině 20. století. Od té doby se kýve znatelně méně.

Historické pozadí
V roce 895, kdy započala stavba chrámu sv. Petra a Pavla uplynulo 35 let od příchodu Cyrila a Metoděje na Vekou Moravu, maďaři se usadili v Panonii a na druhém konci světa zkolabovala nížinná Mayská civilizace.

Vítejte u jezera smrti

V roce 1957 se na jižním Urale u jezera Karačaj odehrála jedna z největších jaderných a ekologických katastrof v dějinách. Svět se o ní samozřejmě nikdy neměl dozvědět a Sovětský svaz ji pro jistotu tutlal i před vlastním obyvatelstvem. Ještě v roce 1990 stačilo člověku k nachytání smrtelné dávky necelých deset minut. Samotné jezero byste dnes hledali marně. Je zabetonované, kolem vznikla třicetikilometrová bezpečnostní zóna a názvy okolních obcí byly odstraněny z map. Co bylo příčinou události, která měla zůstat zapomenuta?

V polovině 40. let Sovětský svaz v jaderném výzkumu značně zaostával za USA. Ve snaze dohnat skluz bylo v pustině poblíž Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburk) založeno v roce 1947 uzavřené město Čeljabinsk-40 a brzy poté první závod na produkci vojenského plutonia v SSSR. Tehdy se jmenoval Kombinát číslo 817, v roce 1967 byl přejmenován na Majak. Město i závod byly postaveny za rekordní tři roky a na stavbě pracovali vězni z nedalekého gulagu. V roce 1948 zde byl spuštěn první ruský jaderný reaktor. S bezpečností provozu si nikdo hlavu příliš nelámal a s ochranou životního prostředí už vůbec ne. V prvních letech provozu byly radioaktivní materiály včetně odpadní vody používané na chlazení reaktoru vypouštěny přímo do řeky Teča, později do jezera Karačaj. Oblast tehdy obývalo asi 100 000 lidí, kteří byli vystaveni značné radiaci. První nádrž na zadržování radionuklidů byla postavena až v roce 1956.
O rok později došlo na jezeře Karačaj k jaderné havárii, která dodnes zůstává třetí nejhorší v historii. Překonal jí jen Černobyl a Fukušima. 29. září 1957 v odpoledních hodinách došlo vlivem selhání chladícího systému a následného přehřátí k výbuchu nádrže na skladování nitrátů sodných, acetátů a dalších chemických a radioaktivních látek. Exploze vyvrhla do atmosféry mezi 70 a 80 tunami radioaktivní směsi, přičemž většina spadla v nejbližším okolí. Zbytek se rozptýlil v oblasti několika stovek kilometrů čtverečních na severovýchod a vytvořil takzvanou "východouralskou radiační stopu".

Zdroj: Google maps

Jak bylo v Sovětském svazu zvykem, nejdůležitější ze všeho bylo událost utajit. Záření bylo vystaveno nejméně 22 vesnic, ale s evakuacemi se začalo až týden po katastrofě. Trvaly celé dva roky a týkaly se jen asi 10 000 obyvatel z celkových téměř 300 000. K oblastí východouralské radiační stopy přistoupila sovětská vláda velmi svérázně a oblast vyhlásila v roce 1968 přírodní rezervací, do které je umožněn vstup jen na zvláštní povolení. V dubnu 1958 se v západním tisku objevily zprávy o jaderné nehodě v SSSR, ale její rozsah zůstal utajen. Veřejnost se o události dozvěděla až v roce 1976 díky článku Žorese Medvěděva v časopise New Scientist. Ten způsobil pozdvižení a západní vědci se snažili zjistit, co se na Urale událo. Analýzou map bylo zjištěno, že zmizelo třicet vesnic a několik menších měst. Samotný závod Majak na nich samozřejmě nikdy nebyl.
V rámci likvidaci katastrofy byla odstraněna zemina z nejkontaminovanějších oblastí a na dalších místech probíhalo zaorávání hlubokou orbou. Samotné jezero, které se stalo úložištěm radioaktivních odpadů pod širým nebem, však až do roku 1967 nikdo příliš neřešil. Tehdy téměř vyschlo a vítr roznesl radioaktivní spad na plochu asi 1800 kilometrů čtverečních. To probralo i sovětskou vládu a bylo rozhodnuto a zavezení a zabetonování jezera. Realizace trvala dlouhých 48 let. V poslední fázi konzervace, která probíhala od roku 2008 bylo položeno několik vrstev betonu a izolace, čímž vznikl nad jezerem v podstatě sarkofág. Na projekt bylo vyčleněno asi 17 miliard rublů. Práce na zakrytí vodní hladiny byly dokončeny 26. listopadu 2015, kdy jezero Karačaj přestalo oficiálně existovat.
Majak je dodnes v provozu, což ztěžuje dekontaminaci oblasti. Je jedním z největších provozů na zpracování radioaktivního material v Rusku. V současnosti se zde již nevyrábí plutonium, ale přepracovává jaderný odpad z atomových elektráren a ponorek. Také se zde vyrábí izotopy pro lékařské účely.

Tajemné poselství z pravěku

V kráteru vyhaslé sopky Ughtasar na jihu Arménie v provincii Syunik se nachází jedinečné naleziště pravěkého umění. Mezi rozeklanými štíty hor ve výšce 3300 metrů nad mořem bylo nalezeno kolem dvou tisíc obrazců vyrytých do sopečné horniny. Jsou na nich zvířata, lidské postavy, ale i abstraktní motivy. Jejich význam nebyl dodnes přesvědčivě vysvětlen, takže nejen předmětem vědeckého bádání, ale i magnetem pro lovce záhad. Samotné místo nálezu je po většinu roku pokryté sněhem a i v létě velmi těžko přístupné.

Zdroj: Wikicommons. Ji-Elle

Vznik petroglyfů je datován asi 12 000 let před naším letopočtem, kdy se lidstvo pomalu vynořovalo z hlubin dávnověku a začínalo se nesměle schylovat k psaným dějinám. V minimálně čtvrt milionu let dlouhé historii člověka moudrého je posledních šest tisíc let, ze kterých existují písemné prameny doslova jako lusknutí prsty.
Do roku 2010 byly petroglyfy v Ughtasaru pro svět velkou neznámou, protože o nich neexistovaly informace v jiném jazyce, než v arménštině. To se změnilo první mezinárodní expedicí Rock Art Project, která byla tvořena dobrovolníky a vědci, kteří si v podstatě výzkum financovali sami. Během čtyř let se podařilo zdokumentovat všechny petroglyfy v okolí hory Tsghuk a analyzovat, co znázorňují. Na celých 65% překvapivě můžeme najít kozu, ostatní znázorňují lidské postavy povětšinou s nápadně dlouhýma rukama, kočkovité šelmy, jeleny, hady, býky a všelijaké abstraktní motivy. S tím, proč pravěcí lidé nalezli takovou oblibu ve znázorňování koz si vědci stále lámou hlavy. Jedna z tezí hovoří o tom, že slovo pro "kozu" a "psaní" znělo stejně. Vžil se tak název "kozí písmo". Podle druhé byla koza vnímána jako ochránce a božské zvíře.

Zdroj: Wikicommons, Toneyan

Se zajímavou studií přišel Hamlet Martirosyan. Objevil spojitost mezi sumerskými piktogramy, egyptskými hieroglyfy a petroglyfy v Ughtasaru. Z toho vyvodil teorii, že první pokusy o zaznamenání lidské řeči se uskutečnily na území dnešní Arménie. Postupem času došlo k rozšíření do údolí Eugratu a Tigridu a dále na jih do Egypta. Úzkou spojitost s tím má i rozvoj řeči a s ní spojeným myšlením, protože jak známo jedno bez druhého nemůže existovat. Ovšem jedině psaný záznam lidských myšlenek dokáže překonat bariéru okamžiku a nástrahy ústního předávání znalostí a příběhů z generace na generaci. Poselství toho, co je zapsané, nebo vyryté do kamene přetrvá věky. Martirosyan tak odvážně označil Arménii jako kolébku civilizace, ačkoli je tak tradičně vnímána oblast mezi řekami Eufrat a Tigris. Skutečnost, že na území Sumeru byly kromě dlouhých sumerských nalezeny i krátké armenoidní lebky a také nevíme zhola nic o tom, kde se staří Sumerové zčistajasna vzali, hovoří spíše pro tuto teorii, než proti ní.
Výzkumy z přelomu 19. a 20. století naznačují, že se na území Arménské vysočiny, která leží severně od historické Mezopotámie, nacházela mezi 12. a 7. tisíciletím př.n.l. kultura, která znala zemědělství a stavěla chrámy. Průzkumy však byly velmi sporé. První osídlení na severu Mezopotámie se objevilo v 6. tísiciletí př.n.l. a jak se lidé postupně učili bránit rozvodněným řekám, postupovalo směrem na jih. Tam vznikla ve 4. tisíciletí př. n.l. Sumerská říše, kterou začínají dějiny lidské civilizace.


http://www.iatp.am/culture/articles/martirosyan-en.pdf

Brutalismus v sovětské režii

Jak bylo řečeno v minulém článku, brutalismus ve východním bloku vzkvétal od 50. do 80. let. V podstatě tak po Stalinově smrti a odhalení kultu osobnosti vystřídal socialistický realismus. Devadesát nejzajímavějších budov ze čtrnácti sovětských republik shrnul ve své knize CCCP: Cosmic Comminist Construction Photographed francouzský fotograf Fréderic Chaubin. Zaměřil se zejména na stavby na "okrajích" sovětského imperia stojící ve volné krajině, kde opravdu vypadají jako budovy z jiného světa.

Cirkus v Kišiněvě

Budova Moldavského cirkusu byla postavena v roce 1981 a zůstal otevřený po dlouhých 23 let. Přečkal i období, kdy Moldavsko zasáhla krize po rozpadu Sovětského svazu a rozsáhlé problémy se separatistickým Podněstřím. Země byla po dlouhou dobu v podstatě nejchudším státem Evropy. Cirkus byl a stále je důležitou složkou ruské, potažmo sovětské kultury. Po znárodnění Moskevského státního cirkusu v roce 1919 spadaly cirkusy pod Hlavní správu cirkusů (Soyuzgoscirk) a od roku 1929 byly všichni umělci formálně trénovaní v Moskevské cirkusové škole. Umělci patřili mezi elitu národa a těšili se mnohým výhodám od lepší lékařské péče přes vynikající bydlení a cestovní výsady až po daleko vyšší důchody oproti běžnému obytelstvu.
V roce 2004 circus zavřel z důvodu rekonstrukce a již nikdy neotevřel. V současnosti probíhají diskuze o znovuotevření.

Hotel Družba na Jaltě

Jalta na Krymu bývala oblíbeným letoviskem sovětské honorace. V blízkosti vilek komunistických pohlavárů zde byl mezi lety 1980 a 1985 postaven hotel, jehož vybudování bylo oslavou společné práce ČSSR a SSSR na vesmírném programu Interkosmos. Ta vyvrcholila v roce 1978 vesmírným letem Vladimíra Remka, prvního kosmonauta, který nepocházel ze Sovětského svazu ani USA.
Kosmicky vyhlížející ozubená budova zapuštěná do svahu byla pro architekty výzvou. S vytipováním místa na vhodném podloží se nikdo příliš nezatěžoval, takže bylo vybráno místo náhodné a zcela nevhodné.  Objekt byl tedy postaven na třech nohách a předimenzován tak, že by měl vydržet otřesy až 9 stupňů Richterovy stupnice. Koluje historka, že při zapouštění nosných sloupů musel Sovětský svaz opakovaně ujišťovat Turecko a USA, že se nejedná o raketové silo.

Gruzínské ministerstvo dopravy a dálnic

Podivná struktura spojující brutalismus a ruský konstruktivismus leží na předměstí Tbilisi na břehu řeky Kura. Je založena na konceptu "Space City", který spočívá v zabírání co nejmenšího prostoru základy stavby na zemi a ponechání místa přírodě. Jednotlivá patra budovy tak při notné dávce představivosti levitují mezi korunami stromů.
Stavba byla dokončena v roce 1975 a s její realizací se pojí kontroverzní případ. Projekt je prý až příliš inspirován plány českého architekta Karla Pragera na budovu, která měla stát v pražských Košířích. V současnosti zde sídlí ústředí Bank of Georgia, která také financovala rozsáhlou rekonstrukci.

Za zmínku ještě stojí mnohé další..


Letiště Zvartnots v Jerevanu



Hotel Salute Kyjev



Dům spisovatelů u jezera Sevan v Arménii



Institut kybernetiky a robotiky v Petrohradě



Ceremoniální palác v Tbilisi

Brutalismus drsný jako beton

Brutalismus zní strašidelně a nejedna brutalistická stavba opravdu trochu strašidelná je. Bývají považovány za "komunistickou příšernost" a některé v poslední době přicházejí na přetřes v otázce, zda zbourat, nechat být, nebo dokonce prohlásit kulturní památkou. Po bližším ohledání a malém výletu do historie však snadno zjistíme, že ty hrozný baráky z dob soudruhů se vyskytují na východě i na západě. A také že i v relativní ošklivosti může být krása.

Jako brutalisté byli poprvé označeni mladí architekti, kteří v roce 1954 na kongresu CIAM (Congrés International d´Architecture Moderne) v Aix-en-Provence prohlásili, že CIAM ztrácí zájem o ideály moderní architektury. Název pochází z francouzského béton brut, což lze chápat jako surový, ale i jako pohledový beton. Právě velké betonové bloky rozličných tvarů, které nejsou nijak zakryté či opracované, jsou hlavním poznávacím znamením brutalismu. V rámci poválečné obnovy Evropy si stavby ze snadno dostupného materiálu získaly mnoho přívrženců. Na západě vznikaly od 50. do 70. let hlavně veřejné budovy a univerzitní kampusy. Na východě přišla vhod monumentálnost stylu v kombinaci s filozofií socialistického člověka, který na zbytečné příkrasy a umění moc nedbal. Brutalismus se tak v zemích východního bloku těšil oblibě až do konce 80. let. 

Poslední dobou bývá slyšet o budově bývalého Plynárenského dispečinku Transgas na Vinohradské třídě v Praze. Původně zde mělo stát administrativní centrum Pražských plynáren, ale když se v roce 1970 ČSSR zavázala spolupracovat s SSSR na mimořádně technicky a finančně náročné stavbě 1030 km dlouhého Tranzitního plynovodu přes své území, bylo nutné vybudovat řídící centrum. Autory návrhu telemetrické ústředny vybavené tehdy nejmodernější technikou jsou Ivo Loos, Jindřich Malátek, Jan Eisenreich a Václav Aulický. Zajímavostí je funkční izolace z běžně dostupných dlažebních kostek a plynovodní potrubí používané jako zábradlí. Údajně se jedná o nejkvalitnější realizaci brutalismu v bývalém Československu. V současnosti je budova ve špatném stavu a hrozí jí demolice. Klub za starou Prahu usiluje o zápis na seznam kulturních památek.

Zdroj: Wikicommons, autor OD Kotva

Podobná diskuze probíhala nedávno i ohledně pražského obchodního domu Kotva. Stavba manželů Machoniových z let 1970 - 1975 se měla stát výkladní skříní socialistického blahobytu. Při jejím otevření museli dychtivé zákazníky dokonce hlídat vojáci. Samonosná konstrukce složená z mnoha šestiúhelníků dovolila maximálně využít nepříliš velkou stavební plochu, aniž by přesahovala nad okolní zástavbu. Budova má pět nadzemních a dvě podzemní podlaží. Kvůli velkému spěchu v průběhu stavby bohužel nedošlo k archeologickému průzkumu velmi cenného pozemku a bylo zničeno mnoho fragmentů včetně pozůstatků pražského opevnění a kostela sv. Benedikta.

Zdroj: Wikicommons

Od manželů Machoniových pochází i návrh Karlovarského hotelu Thermal. Ten byl postaven mezi lety 1967 - 1976 a od počátku byl projektován jako ústředí pro mezinárodní filmový festival. Kvůli stavbě bylo zbouráno asi třicet historicky hodnotných domů v bývalé Chebské ulici. Nynějšímu lázeňskému komplexu dominuje 65 metrů vysoká železobetonová budova na které je patrná inspirace švýcarským architektem Le Cobusierem. Uvnitř areálu se nachází festivalové kino s pěti sály, několik restaurací, rozsáhlé kongresové prostory, kavárny a venkovní vyhřívaný padesátimetrový bazén umístěný na skále.Ten je zhruba z jedné třetiny napájen vodou z Vřídla.

Zdroj: Wikicommons

Kontroverzní Nová scéna je příkladem vrcholného brutalismu. Moderní budova obložená "televizními obrazovkami" od světoznámého sklářského dua Libenský - Brichtová má svoje zaryté zastánce i odpůrce. Stavba se uskutečnila v letech 1977 - 1983 v rámci rozsáhlé rekonstrukce Národního divadla. Bylo nutné vyřešit technické obtíže hlavní budovy, které prozatimně řešila provozní budova v Divadelní ulici, Také se dlouho diskutovalo o potřebě další scény a využití prázdného prostoru v nejbližším okolí Národního divadla. Soutěž nakonec vyhrál tým Bohuslava Fuchse s návrhem tří nových budov s reprezentačním proskleným křídlem do Národní třídy a piazzetou ve vnitrobloku. Návrh musel být nakonec mnohokrát upravován a stavba byla dokončena až v roce 1983, dlouhých 11 let po Fuchsově smrti. Ani po dokončení se budově nevyhnulo mnoho problémů od špatné zvukové izolace, která byla vyřešena právě předsunutými skleněnými tvarovkami, které tvoří typický vzhled budovy, po špatnou vzduchotechniku a akustiku sálů až po celkové poddimenzování budovy včetně výtahů. 

Zdroj: Wikicommons Lad.Raj

Občas není od věci obohatit český architektonický rybník o cizokrajné vlivy, řekli si příslušní soudruzi a zadali na počátku 70. let stavbu nové budovy Chemopetrolu jugoslávskému architektovi Jovanu Jovanovičovi, který obohatil panorama Prahy o velmi nevšední ukázku jugoslávského brutalismu. Pro stavbu, která se tyčí nad Kobylisy se vžil název Drákulov. Vzdáleně totiž připomíná hradní zříceninu a zejména při západu slunce evokuje dojem betonového tajemného hradu. Už tak dost strašidelný zhled umocňují betonové pilíře kolem budovy, které fungují jako slunolamy. Údajně je Drákulov i velmi odolný vůči tektonickým vlivům, které působí časté problémy v Jovanovičově domovině.

Příště něco o perlách brutalistické architektury na východ od našich hranic.

Legenda o podvedeném staviteli z Noravanku

Zdroj: Flickr, Grigory Gusev

Hluboko v kaňonu říčky Darichay, mezi cihlově červenými skalami, jejichž ostré vrcholky se tyčí k blankytně modrému nebi je na zdánlivě rovné plošině zasazené do majestátní hory postaven klášter. Je na první pohled zvláštní, pozoruhodný a nezapomenutelný. Pokud by okolní červené skály mohly mluvit, možná by nám pověděly příběh o staviteli velkolepého svatostánku mezi příkrými srázy, který za svoje úsilí nikdy neobdržel odměnu. Tvůrce chrámu se jmenoval Momik. Byl neobyčejně nadaný malíř, architekt a sochař, hvězda univerzity v nedalekém Gladzoru. Mezi jeho největší díla patří ilustrace evangelií. Navrhoval kláštery v Areni a Astvatsatsin, kde projevil zcela nový přístup k církevním stavbám. Později se mu začalo říkat "Burtelashen", doslova postavený postavený Burtelem, podle Burtela Orbeliana, místního šlechtice, který stavby financoval. Právě Orbelian, pán Syuniku, hraje v příběhu ústřední roli.

Momik se totiž bláznivě zamiloval do jeho dcery. Když to mocný šlechtic zjistil, nelenil a uzavřel s architektem dohodu. Dostane její ruku, pokud se u podaří do tří let postavit bez cizí pomoci velkolepý chrám nebývalé krásy. Momik se rychle pustil do práce s vidinou budoucího štěstí. Zcela sám řezal obrovské kusy skály a opracovával je na stavební kvádry. Ač se to zdálo nemožné, za méně než tři roky postavil nádherný dvoupatrový chrám. Když se to dozvěděl Orbelian, vyslal za Momikem svého sluhu. Stavitel se zrovna chystal umístit poslední kamenný blok na vrchol věže. Jeho úkol byl téměř splněn. Sluha vylezl za Momikem na střechu a shodil ho dolů, přesně jak mu Orbelian poručil. Kámen, který držel mistr v ruce se tak stal jeho náhrobkem a stojí vedle kláštera dodnes.

Noravank znamená v arménštině "nový klášter". Na místní poměry opravdu nový je, protože je přibližně o 600 let mladší, než většina ostatních. Byl založen v roce 1206 biskupem Hovhannesem, dávno před tím, než se udál příběh o Momikovi,  Ve 13. a 14. století zde sídlili biskupové Syuniku. Klášter se tak stal významným kulturním centrem napojeným na mnohé vzdělávací instituce, zejména na univerzitu v Gladzoru.  Menší z kostelů S. Karapet byl vybudován v letech 1216 - 1227 z rozhodnutí knížete Liparita Orbeliana. Kostel byl několikrát poškozen zemětřesením a rekonstruován. Poslední renovace proběhla v roce 1998 a byla financována ze soukromých zdrojů. V jeho vstupní hale se nachází několik náhrobků a chačkarů. Kostel sloužil i jako mauzoleum knížete Smbata Obeliana. Postranní kaple Sv. Řehoře Osvětitele byla přistavěna v roce 1275 a sloužila i jako hrobka rodu Obelianů.
Momikem postavený větší kostel S. Astvatsatsin je z roku 1339 a připomíná pohřební chrámy z počátků arménského křesťanství. V přízemí se nacházela rodinná hrobka a v prvním patře pamětní kaple. Schody do prvního patra vedou zvenku nad vstupním portálem.
V blízkosti kostelů je malá zahrada a ve spodní části kompexu moderní budova, které slouží jako byt pro opata a správce kláštera. Nachází se zde i mnoho chačkarů - vytesaných stél s ústředním motivem kříže, bohatě ornamentálně zdobených, které jsou typickým arménským druhem umění.

Historické pozadí
V roce 1206, kdy byl klášter založen vládl v Čechách Přemysl Otakar I. a zbývalo šest let do vydání Zlaté buly sicilské. V Anglii údajně řádil Robin Hood a v dalekém Mongolsku se Temudžin stal Čingischánem. Když o více než sto let později dostavěl Momik svůj chrám, zažívaly české země nebývalý rozkvět pod taktovkou Karla IV. V Moskvě byl postaven Kreml, k Evropě se pomalu ale jistě z asijských stepí blížila černá smrt a Arménie byla stále vazalem slábnoucí Mongolské říše.

Ruský domostroj - šovinistická cesta k domácímu štěstí

Doba Ivana Hrozného, cara vší Rusi a stvořitele samoděržaví, přinesla do Ruska tvrdé pořádky. Sám car je dodnes rozporuplnou postavou. Bývá vnímán jako despota, který uvrhl Rusko na dlouhá staletí do izolace a zaostalosti. Pro řadu Rusů je však dobrým vládcem, který položil základy podstaty ruského národa. Ať tak či onak, samoděržaví se jako státní zřízení osvědčilo a udrželo se v podstatě do Velké říjnové socialistické revoluce v roce 1917.

Život v Rusku druhé poloviny 16. století nebyl žádný med.  O renezanci jako v Evropě se vůbec nedá mluvit, probíhal spíše boj o přežití. Absolutistická monarchie nebyla dobrou půdou pro pokrok, probíhaly neustálé války, car měl půtky s vyšší šlechtou - bojary a ačkoli prováděl nesmělé a opatrné reformy, o velké modernizaci nemohla být řeč. Nakonec se Ivan IV. prohlásil Carem vší Rusi, který se musí zodpovídat jen Bohu a zrodilo se samoděržaví. Jeho vláda neměla opozici a běda každému, kdo by gosudarovi odporoval. Z tohoto období, kdy drtivá většina Rusů byla negramotná a v celé říši neexistovala jediná univerzita se dochovala jedinečná literární památka - Domostroj.

Soubor rad jak vést domácnost z dob, kdy byl muž doma polobohem a jeho slovo zákonem sepsal údajně Silvestr, kaplan Ivana Hrozného. Dílo je adresováno mužům vyšší společnosti a poskytuje ucelený návod na to, kterak vládnout domácnosti. Jako nejdůležitější hodnoty vnímá Boha, cara a církev. V souladu s tím je rozděleno na tři části - náboženský život, vztahy a praktické záležitosti v rodině a povinnosti vůči státu. Muž v něm má neochvějnou vedoucí roli a je zodpovědný za fungování rodiny jako celku. Tou se nerozumí jen pán domu a jeho žena a děti, případně další příbuzní, ale i služebnictvo, bez kterého by domácnost nemohla fungovat. Každý má v domostroji pevně vymezené povinnosti, což z něj dělá ideální předobraz života ruské elity.
Muž jakožto osoba odpovědná za dodržování náboženských povinností se má například nejlépe několikrát denně účastnit bohoslužby. Žena se také měla pravidelně modlit, ale přednější než cesta do kostela pro ní byly povinnosti v domácnosti. Stačilo tak, když se účastnila jen pokud tím neutrpěla péče o dům. Ta jejím hlavním úkolem, samozřejmě pod dozorem muže.

"Všechny záležitosti každodenního života by měla žena konzultovat s manželem a pečovat o jeho potřeby."

Přestože je Domostroj adresován mužům, je v něm velká část věnována ženám a jejich místě v životě. Ty byly považovány za služebnice svého muže, ačkoli jejich společenská role není úplně degradována a je jim přiznána určitá důležitost.

"Jak udržet dům v čistotě a pořádku: V dobré rodině, kde je žena pečlivá je dům vždy čistý a uklizený. Vše je v pořádku, na svém místě a vyčištěné. Pro muže je pak příchod domů jako vejít do ráje. To vše je rolí ženy, která má úkolovat služebnictvo a děti. Buď laskavě, nebo tvrdě, pokud je to nutné.  Ale pokud muž shledá, že žena nepečuje o domácnost tak, jak by měla a služebnictvo je zanedbané, měl by manželku poučit. Pokud dělá vše, tak jak má, zaslouží si lásku a přízeň. Pokud ne, nezbývá než ji v soukromí potrestat.  Trest by však měl být udělen s láskou a po náležitém zvážení. Manželé by neměli žít ve vzájemné zlobě, ale lásce a otevřenosti."

Když už bylo nutné ženu potrestat, mělo se to udělat nejen s láskou, ale také nebylo žádoucí bít jí do obličeje, holí, nebo dělat cokoli, co by mohlo způsobit trvalé následky. Například vyražené zuby, nebo hluchotu. Velmi podobný byl i přístup k dětem. Hry a jiné radovánky byly nežádoucí, naopak se slušelo udržovat strach před zlobou hlavy rodiny. Pro ránu se také nemělo jít daleko, ale jak už bylo řečeno, trestalo se s láskou.
Třetí část Domostroje s praktickými radami je zajímavým vhledem do života v 16. století. Dozvíme se v ní jak se řídí domácnost o sto členech, obsahuje seznamy nutného vybavení, nádobí a nástrojů i rady jak řešit spory mezi služebnictvem. Je zde i mnoho návodů od sušení sena přes to, jak zajistit zábavu pro hosty, ušít šaty, uvařit mýdlo a samozřejmě také jak destilovat vodku.

Urbanistická utopie v Jerevanu - realizace růžového města

Jak již bylo řečeno, vize Howardova zahradního města nemohla být v Jerevanu uskutečněna úplně "do puntíku", protože se stavělo v již urbanizované lokalitě. Přesto zůstalo mnoho aspektů zachováno. Tamanyanův "General plan of Yerevan" se zhmotnil ve čtvrti Kentron, na kterou se podíváme od středu po prstence.

Pohled z 50. let

Pomyslným středem je Náměstí republiky, dříve Leninovo, které je křižovatkou ulic Abovyan, Nalbandyan, Amiryan, V. Sargasyan a bulváru Tigran Mets. Práce na něm začaly v roce 1926 stavbou Lidového komisariátu pro zemědělství a Úřadem vlády s hodinovou věží. Později přibyla budova Pošty, Ministerstva dopravy a komunikací, Muzeum historie a Národní galerie, na kterou navazuje jedna z největších jerevanskch atrakcí - zpívající fontána. Dechberoucí show se zde koná od jara do podzimu každý večer. Hraje se klasická hudba, rock, pop i jazz a bývá tu doslova hlava na hlavě.

Jako poslední byl postaven hotel Armenia, dnes Marriott. Finální podoby se náměstí dočkalo v 50. letech a samozřejmě na něm nemohla chybět socha Lenina. Stávala v jižní části, důmyslně umístěna tak, aby na ní sluneční paprsky dopadaly po co nejdelší část dne. Prý se jednalo o jedno z nejlepších vypodobnění revolucionáře vůbec. A že bylo v Sovětském svazu s čím porovnávat. Celé náměstí je vystavěno v unifikovaném stylu, který je kombinací tradičních arménských prvků a socialistického realismu. Na stavbu byl použit růžový arménský tuf, což dalo Jerevanu přezdívku "Růžové město". Výzdoba odkazuje na tisíciletou tradici zdejších kameníků. Najdeme zde tradiční ornamenty, klasické linie, oblouky a podloubí, to vše v režii sovětské monumentálnosti.
Pokud se z Náměstí republiky vydáme ulicí V. Sargasyan, kterou tvoří park s několika fontánkami, kde místní s oblibou hrají šachy, po chvíli se před námi otevře zelené prostranství. Z jedné strany přechází ulice v Children's park, z druhé v English park. Children´s park připomíná ztichlou komorní pouť. Jsou zde porůznu rozmístěné omšelé atrakce, které vypadají, že zažily lepší časy, leč stále slouží. English park na druhé straně ulice je nejstarším ve městě a u centrální fontány se často fotí

svatebčané. Pro nás těžko pochopitelný zvyk zvěčňovat se ve svatební den u památek se táhne jako červená nit od Kyjeva po Vladivostok. Jen pár kroků za parkem začíná "okružní ulice" Khaniyan, která nás záhy zavede na další zelené prostranství, park Vernissage. Zde se každou sobotu koná trh s uměním pod širým nebem. Podél celé ulice leží zelený pás Circular parku, stejně jako v návrzích zahradních měst sira Howarda. Půjdeme-li podél něj, mineme mnoho restaurací, kaváren a stánků džusy mixovanými přímo před vámi. Nakonec dojdeme na France square. Jak už to tak bývá, najdeme zde další park, tentokrát ohraničený na jedné straně Arménskou operou a dalším parkem, uprostřed přetnutý křižovatkou a na druhé straně zakončený fenomenální stavbou Cascade.
Gigantické schodiště spojuje Kentron se čtvrtí Monument. Inspirací byl Tamanyanův plán, který počítal s propojením rezidentních čtvrtí a centra města. Představoval si zelené plochy, zahrady a vodopády, nicméně jeho myšlenka nadlouho zůstala jen na papíře. Oživil ji až na konci 70. let Jim Torosyan projektem Cascade. Použil Tamanyanův plán jako základ, který uchopil po svém. Využil vnější schodiště jako základní linku spojující centrum se severní částí města a přidal mnoho vnitřních eskalátorů, protože nechtěl dosáhnout jen spojení, ale i snadné dostupnosti. Uvnitř vytvořil mnoho místností, ve kterých je dnes Cafesijan Center of Arts. Zvnějšku je několik ploch s jezírky, fontánkami a také mnoha uměleckými díly, které odkazují na arménskou historii a kulturní dědictví. Shora je nádherný výhled na Jerevan a při troše štěstí je vidět i Ararat v dáli. Pod komplexem se rozprostírá park pojmenovaný po otci Jerevanu, Alexandru Tamanyanovi. Socha tvůrce, který se opírá o stůl a nahlíží do svých plánů je pravděpodobně jediná na světě.

 Okružní ulice Khaniyan, která se v průběhu cesty změnila jméno na Moskovyan odtud pokračuje pořád stejným obloukem, znovu se přemění na Martiros Saryan a zavede nás zpět na zelené prostranství Shahumyan parku, který sousedí s Náměstím republiky.

Předchozí článek

Stalinův zapomenutý Sion

Nádraží na 8351. kilometru transsibiřské magistrály se nápadně odlišuje od ostatních. Návštěvníky vítají nápisy v azbuce a jidiš a vedle nádražní budovy stojí sedmiramennýsvícen. Vlak z Moskvy sem jede šest dní a po cestě překoná sedm časových pásem. Vítejte v Birobidžanu, hlavním městě Židovské autonomní oblasti na Dálném východě.

Zdroj: Wikimedia commons

Ačkoli se může zdát, že je Birobidžan jedno z mnoha zanedbaných sovětských měst kdesi uprostřed pustiny, má svoje místo v moderní židovské historii. Je totiž centrem první ryze židovské oblasti na světě. Zapadlý, polozapomenutý, dávno překonaný Izraelem, ale prvenství už mu nikdo neupře.
Osadníci, jejichž vizí bylo vybudovat židovský socialistický ráj sem začali přicházet v roce 1924 z Běloruska a Ukrajiny. Tenkrát zde byla jen bažinatá pustina, miliardy komárů a malá vlaková zastávka na trati do Vladivostoku.
Stejně jako v jiných zemích bylo i v carském Rusku židům po staletí upíráno právo vlastnit půdu. Živili se tak obchodem a drobnou řemeslnou činností. Po převzetí moci bolševiky v roce 1917 byli postiženi jak dopady první světové války, tak kolapsem ekonomiky, revolucí a protižidovskými pogromy. Touha po vlastním území byla logickým vyústěním situace. Socialistické vedení také doufalo, že když udělá z židů farmáře, integrují se lépe do společnosti, čímž se oslabí antisemitistické nálady.
V roce 1928 byla oficiálně vytyčena oblast Birobidžanu jako budoucí židovská kolonie. Důvodem pro umístění uprostřed pusté tajgy bylo několik. Roli hrály sovětské bizarní plány na zúrodnění Sibiře, dostatečná vzdálenost od protižidovsky naladěných ukrajinců a bělorusů a také strategická poloha při hranicích s Čínou. Brzy započala poněkud divoká a neorganizovaná kultivace tajgy, při které se záhy ukázalo, že Stalinem štědře darované území je v podstatě nevyužitelné. Půdu bylo třeba vysušit, chyběly nástroje, vybavení, pitná voda a další základní potřeby. Osadníci byli navíc sužováni velkým množstvím komárů.

Zdroj: Wikimedia commons

Židovská autonomní oblast byla oficiálně ustanovena v roce 1934 jako národní území sovětského židovstva. Měla být Stalinovou odpovědí na sílící sionismus a důkazem, že v socialistickém státě mohou židé žít svobodně, v souladu se svoji kulturou, jako každý jiný národ, který je součástí Sovětského svazu. Birobidžan se postupně rozrůstal, až dosáhl na konci 30. let kolem 110 000 obyvatel, ovšem pouze necelá pětina byli židé. Úředním jazykem byl přesto ustanoven jidiš a hebrejština byla upozaděna. Důvodem bylo, že hebrejština je spjata s judaismem na náboženské úrovni, zatímco jidiš je civilním jazykem. Sovětská vláda, propagující ateismus, dávala logicky do popředí národnostní aspekt židovství před náboženským. Vznikaly jidiš školy, noviny a rozhlasové vysílání. Od roku 1935 musely být všechny oficiální dokumenty dvojjazyčné - v ruštině a jidiš. Stejně tak oficiální nápisy, názvy ulic a poštovní známky.

Zdroj: Wikimedia commons

Plán na zbudování centra sovětského židovstva nakonec nebyl úspěšný. Život v nehostinné tajze byl příliš těžký a území Židovské autonomní oblasti příliš vzdálené od ostatních židovských komunit v Sovětském svazu. Vláda navíc do rozvoje oblasti neinvestovala zdaleka tolik, kolik přislíbila a kolik by bylo reálně potřeba. Na konci 30. let bylo vrámci stalinských čistek zatčeno a vězněno vedení města a mnoho kulturních institucí bylo zakázáno. Po druhé světové válce nastal krátký obrat, nicméně obroda dlouho nevydržela a zbytky projektu smetly antisemitistické kampaně na konci 40. let. Židovská populace v Birobidžanu stagnovala az do konce devadesátých let. Po pádu železné opony se pro židy na základě práva návratu otevřela možnost emigrace do Izraele, která byla hojně využívána. Přestože proběhly snahy o obrození židovské kultury ve městě, židů zde žije jen velmi málo. Vizi židovského ráje uprostřed Sibiře tak připomínají jen ony dvojjazyčné nápisy a největší menora na světě, která se tyčí na birobidžanském Hlavním náměstí.